Když lidé vzpomínají na moment, kdy se zamilovali do filmu, často si vybavují ty tituly, během jejichž sledování prostě zapomněli na okolní svět, ztratili se v nich a opustili je po nějakých dvou hodinách s pocitem, že uběhly dvě minuty.
Jak člověk stárne a kvůli technologiím i ztrácí schopnost hluboké koncentrace, je stále těžší tenhle dávný, ale pořád známý pocit zreplikovat. U filmů japonského tvůrce Hajaa Mijazakiho máte velkou šanci, že se vám to poštěstí.
Jedním z důvodů, proč je u Mijazakiho tak opojné vkročit do říší divů, v nichž se pátrá po nebeských hradech, vysvobozují se rodiče proměnění v prasata nebo se doručují zásilky na létajících košťatech, je klid a čas, které na propadnutí jejich kouzlu dostanete.
V Mijazakiho filmech vás neobtěžují agresivní gagy v samoúčelných tvůrčích volbách, naopak můžete spočinout v příběhu postaveném na univerzálních hodnotách, mezi které se počítá i důvěra ve filmový jazyk a možnosti vyjádření klasické animace. Takže žádná polopatická poselství.
Je tak poněkud nesmyslné, že se nyní třiaosmdesátiletému Mijazakimu a jeho spoluzaloženému studiu Ghibli někdy přezdívá „japonský Disney“. Ačkoli se díky filmům jako Můj soused Totoro, Princezna Mononoke či Cesta do fantazie dočkali japonští animátoři světového věhlasu, filozofie jejich snímků i způsobu jejich výroby šla vždycky proti bezskrupulózně továrnické nátuře Hollywoodu.
Poslední Mijazakiho snímek Chlapec a volavka ostatně vstoupil do svých domovských kin naprosto bez propagace – jakkoli i to může být samozřejmě vnímáno jako vykutálený marketing.
Do těch českých můžete během následujících měsíců zajít na celkem třiadvacet filmů studia Ghibli v rámci celoroční přehlídky, kterou přichystala společnost Aerofilms.
Několik Ghibli filmů včetně těch přímo od Mijazakiho má v nabídce třeba i Netflix, pro nynější uvedení v kinech ale byly prý některé z nich opatřeny novými překlady titulků, jež vytvořili čeští japanologové. Množství z nich je také možné vidět na velkém plátně vůbec poprvé, což je rovněž důvod zajít třeba na ty méně známé.
Vyrazte tak třeba na Mijazakiho raný titul Naušika z Větrného údolí, který režisér umístil do zdevastované země po ekologické katastrofě, kde se rozpíná toxický les vytlačující rozdrobené lidské kmeny – a možná i vaše představy o tom, jaká výtvarná řešení různých amerických postapokalyptických sci-fi byla původní a nevykradená z tohoto čtyřicet let starého animáku, jenž s protiválečným sentimentem učí respektu k přírodě i ke zvířatům, aby i dneska bral dech originální animací živlů.
Zcela odpojený od země nemůže být ani nebeský zámek Laputa, který v dalším Mijazakiho filmu hledají dva kamarádi, ale i piráti nebo tajní agenti, což z něj dělá strhující dobrodružství, v němž se nad mraky vznáší mnoho báječných lidí na létajících strojích.
Na neposlušném koštěti létá i Kiki v pohádkové Doručovací službě, v níž se jako mladá činorodá čarodějka musí naučit, že se nesmí přepínat – jinak ztratí nejen své schopnosti, ale hlavně radost z nich.
„Zvedá se vítr, tak pojďme zkusit žít,“ nabádá ostatně i stejnojmenný předposlední autorův snímek, jenž s vědoucí melancholií sleduje příběh konstruktéra stíhaček z druhé světové, jehož nadpozemskou vášeň drtí válečná mašinérie, ale i nemoc jeho milé.
Je to určitě nejdospělejší a možná i nejlepší Mijazakiho film, ačkoli je prostý všech fantastických elementů z Howlova kráčejícího hradu nebo Cesty do fantazie. Není lázněmi pro bohy, ale pro vašeho ducha.
Nejde tak říct, že byste se v každém Mijazakiho filmu ocitli ve zcela novém světě, v němž by se některé motivy neopakovaly – na to ostatně trochu dojíždí jeho poslední titul, zmíněný Chlapec a volavka, v němž prozkoumání nového světa připomíná spíš trochu úmornou projížďku lunaparkem autorových největších šlágrů, kde se tentokrát opravdové pohnutí neukrývá.
Není však třeba smutnit, Mijazaki filmařský důchod oznámil už minimálně čtyřikrát a zatím vždycky ho porušil. Tak doufejme, že se uvidíme zase za deset let – do té doby je rozhodně kam se vracet.
