Proč je nový Ripley o tolik lepší než ty předchozí? A čím nás dodnes fascinuje příběh, který Patricia Highsmithová napsala už v roce 1955? O seriálu Ripley možná uslyšíte, že je pomalý, nudný a divácky ne zrovna vstřícný, že takzvaně vyžaduje čas. Souhlasit by se snad dalo jen s tím časem.
Seriál vám zabere necelých osm hodin, ty ovšem pocitově nepůsobí o moc delším dojmem než oba dosavadní dvouhodinové filmy o Ripleym. Navíc tak rychlé, účelné a nepředvídatelné střihy jsem nikde už dlouho neviděl, rozhodně ne v žádném jiném současném filmu/seriálu s o poznání akčnějším tempem.
Pokud jste tedy Ripleyho ještě neviděli, nebojte se, není čeho. Nechali byste si zbytečně utéct jeden z nejlepších seriálů roku.
A proč že je zrovna tenhle Ripley tak skvělý? Pro odpovědi se musíme vydat do historie. Jedná se totiž už o třetí adaptaci románu Talentovaný pan Ripley. Další dva snímky (Americký přítel Wima Wenderse a Ripleyho hra Liliany Cavani) se pak ještě věnovaly pokračování série, ke které se Highsmithová vrátila v sedmdesátých letech.
Nutno říct, že oba dosavadní filmy o začátcích Ripleyho trpěly ne zrovna malými problémy.
Už necelých pět let po vydání knihy se ji na plátno pokusil přenést francouzský režisér René Clément se snímkem V plném slunci (1960). Ten byl ve své době nepřítelem svých mladších kolegů z takzvané Nové vlny a nelze se tomu moc divit. Clément byl prototypem jakéhosi řemeslníka, zdatného režiséra staré školy, pro kterého je experiment sprostým slovem.
V plném slunci je příjemný film na líné nedělní odpoledne. Má nádherné lokace (barvami hýřící Atrani a Sorrento) a skutečně hvězdně obsazenou roli Ripleyho. Alain Delon, tehdy začínající herec, se však na tuhle roli příliš nehodil.
Ne, že by byl špatný herec, jak se dosud často nespravedlivě tvrdí (podívejte se třeba na Spálené stodoly), ale jde o typický příklad špatně obsazené role jinak dobrým hercem.
Ripley jednoduše nemůže mít od začátku filmu větší charisma než postava Dickieho Greenleafa. Knižní Ripley je ze začátku poměrně neurotický a sám sebou nejistý člověk a i později je spíš vtahován do víru událostí, než že by nad nimi měl nějakou přílišnou kontrolu.
V plném slunci | Foto Carlotta Films
Celkově je zvláštní, nakolik se obě filmové verze v zásadních významových scénách liší od knihy, která je poměrně útlá a nenabízí tolik možností volné interpretace. A s jakou blahosklonností (nebo ignorancí?) k látce tvůrci přistupovali.
Všechny obsahové změny tu jsou totiž jen k horšímu a dělají z poměrně propracované psychologické hříčky Highsmithové (tedy alespoň v rámci žánru), mnohem méně uvěřitelnou selanku.
V tom „exceluje“ především nejslavnější adaptace knihy, film Talentovaný pan Ripley (1999) od Anthonyho Minghelly. Ten si román Highsmithové vybral pro svůj další film hned poté, co opanoval Oscary s Anglickým pacientem. Tady ovšem jeho melodramatičnost vůbec nefunguje. Po klíčovém zvratu se mu film vyloženě rozpadá pod rukama a nelze se tomu divit.
Talentovaný pan Ripley | Foto Miramax
Vztah Ripleyho s Dickiem a jeho ženou je tu od začátu líčen jako nějaké bonvivánské dobrodružství, chybí jakákoli tenze a nedůvěra, kterou právě Marge v knize k Ripleymu chová od úplného začátku. Proto ani příběh nemůže dál nijak gradovat.
Přidaná postava Meredith v podání Cate Blanchett, která v knize vůbec nebyla, nedodává příběhu také žádný smysl. Když si přičteme hrozivou hudbu v dramatických sekvencích, které z nich dělají spíše parodii, nezbývá než smutně konstatovat, že Minghella bohužel vůbec nepochopil, v čem je největší síla předlohy.
Ripley je totiž v podání Patricie Highsmithové především „mužem bez vlastností“. Nejde ho s přesností psychologicky rozebrat, protože jeho motivy jsou poměrně nespolehlivé a často jim úplně nevěří ani on sám. I když je tedy na přebalu knihy psáno „psychologický román“, o žádný hluboký ponor do psýché tu rozhodně nejde, naopak.
Fascinace naším antihrdinou nespočívá v tom, že bychom se chtěli či mohli dobrat k tomu, proč dělá, to co dělá. Ani si u sledování jeho konání neřekneme, že bychom se v jeho situaci možná zachovali podobně nebo že touhu plnit si bezohledně své touhy o snadno nabytém blahobytu máme vlastně všichni.
Ripley je natolik ojedinělý případ, že to prostě není možné. Fascinující je právě ona kombinace tolika více či méně zdařile skrývaných diagnóz (narcismus, neurotičnost, obsesivní myšlenky, neschopnost prožívat emoce, utkvělá představa, že nám svět „něco dluží“), které si Ripley tvrdošíjně odmítá připustit a které se samozřejmě postupem času ještě prohlubují.
Ripley | Foto Netflix
I tak lidsky běžné věci, jako je touha někam patřit, jsou v jeho případě od samého začátku vyhnané do takového extrému, že je nemožné dobrat se jejich původu.
Možná bychom o tom ale měli přemýšlet úplně opačně. Co když v nás právě ta nepřítomnost psychologie u Ripleyho vytváří čím dál nutkavější nutnost ho nějak pochopit? Řečí psychoanalýzy: nejvíce nás vždy dráždí „přítomnost nepřítomnosti“. Freud by měl z takového pacienta jistě radost!
Nerozehrává se tu před námi tedy příběh, který odhalí „vznik“ zločince či nějak přiblíží jeho chování tak, aby bylo aplikovatelné na nás všechny. Je opravdu těžko si představit, kolik z nás by se ve stejných situacích jako on zachovalo podobně, to procento se myslím bude blížit nule.
Byla to touha jít za lepším nebo prostá příležitost, co z něj udělala vraha? To asi neví ani on sám. Ripleyho samozřejmě jako každého „správného pacienta“ ani nenapadne, že by s ním bylo něco v nepořádku. Přesto mu tak nějak fandíte a nepřejete si, aby byl odhalen. Nebo alespoň ne moc brzy!
To se děje především kvůli dalším postavám, z nichž žádná není natolik sympatická, aby na ni přešly vaše sympatie. Marge je egocentrická, trošku přihlouplá, velmi ostražitá a přitom ne moc vnímavá. Freddie Miles je povýšený arogantní snob a floutek, který si chce svým způsobem svého přítele Dickieho také uzurpovat jen pro sebe.
Ripley | Foto Netflix
Recepční v hotelech jsou vlezlí nebo neochotní, místní mafiáni neoplývají charismatem, ale slabošstvím a vyčůraností a ani detektivové tu nejsou zrovna prudce inteligentní. Ripley je mezi touhle sebrankou jen další tragickou postavou, která „dělá, co si myslí, že musí“.
Tyhle rozpory scenárista a režisér Steven Zaillian v novém seriálu na rozdíl od svých předchůdců pochopil a Andrew Scott je pak i skvěle a úsporně zahrál.
Knižní Ripley je totiž především poměrně chladná, zlomyslná, snad až misantropická groteska. V mnoha chvílích vidíte v jeho očích upřímné překvapení nad tím, jak se nějaká situace začne ubírat, jako by ji ani nezapříčinil sám a věci kolem něj se prostě jen děly.
Tahle deziluze a určité poraženectví (Ripley by od sebe vlastně jen chtěl mít klid a žít život někoho jiného) tvoří v kombinaci s absencí odpovědnosti za své činy a morálních zábran skutečný svatý grál pro psychiatry. K těm ale Ripley samozřejmě nikdy nezavítá.
Není od samého začátku zrovna výborným zločincem, ale učí se to a ke konci už dokáže své kroky lépe předvídat (a taky už se lopotně nezbavuje tolika mrtvol). Vzhledem k tomu, že do té doby nikdy ničím pořádně nebyl, začíná postupem času o své „zločinecké dráze“ přemýšlet jako o kariéře. A stejně jako vy v práci, ani on nechce zbůhdarma dělat chyby.
Symbolický je v tomhle ohledu poslední díl série a Ripleyho setkání s postavou „obchodníka s uměním“, kterého hraje John Malkovich. Právě Malkovich totiž hrál Ripleyho v zábavně brakovém filmu Ripleyho hra (2002).
Tady už je „náš hrdina“ postarším maniakem s mnoha vlastnostmi. Především smyslem pro aristokratické chování, distingovanost, ležérní deklamaci svých životních mouder a mnoho úchvatných způsobů, kterak někoho usmrtit.
Pokud se současný seriálový Ripley obsahem co nejvíce blíží vyznění románu, jeho forma naopak nemůže být překvapivější. Seriál se má odehrávat začátkem šedesátých let, ale není divu, že na běžného diváka může působit jako o ještě deset a více let starší.
Vzhledem k tomu, že seriály nebývají v dnešní době černobílé, jsou reakce diváků i některých kritiků, jemně řečeno, poněkud zjednodušující. Itálie a černobílé ladění opravdu nestačí k tomu, abychom něco nazývali neorealismem.
Ripley | Foto Netflix
Obrazů chudoby a zoufalství každodennosti ve zničených ulicích poválečné Itálie se zde opravdu nedočkáte. Stejně tak trocha stínů a detailních záběrů do tváří nedělá ze seriálu hned poctu padesátkovým noir filmům.
Samozřejmě se nabízí ještě použití termínu „hitchcockovské“, i tady bychom ale stříleli hodně od boku. Kromě zjevné pocty filmu Na sever Severozápadní linkou (nájezdy člunu evokují nálet letadla v poli) tu totiž až tolik motivů připomínajících estetiku Hitchcockových filmů nenajdete.
Jestli je zrovna Hitchcock v sérii o Ripleym někde patrný, je to spíše až ve třetím díle série Ripleyho hra. Ta hned v několika scénách vykrádá předchozí román autorky Cizinci ve vlaku, který kdysi zfilmoval právě Alfred Hitchcock.
Bez pomocných přirovnání se ale v klidu obejdeme. Seriálový Ripley totiž není laciné retro a nepracuje s nostalgií. Stejně jako Robert Elswit (dlouhou dobu dvorní kameraman Paula Thomase Andersona) „v duchu neorealismu“ nepracoval s omezeným rozpočtem a amatérskými herci a přesto se mu podařilo vytvořit úchvatný vizuál.
Vytvořil styl, který za své pojme i všechny ty detailní záběry na sochy svatých z kostelů a katedrál, kteří svým němým pohledem soudí počínání lidí, něco, co by v jakémkoli jiném díle působilo samoúčelně. Elswitova kamera je totiž stejná jako příběh, který doprovází. Chvílemi voyerská, jindy zase precizně odtažitá, klaustrofobní a plná tísně. Jednou teatrální a na hraně kýče, chvíli poté chladně soustředěná a detailně popisná.
Všechny ty překrásné interiéry honosných domů, celá ta vznešená historie Itálie, nic z toho paradoxně nepůsobí nikterak vzletně či majestátně. Spíše jako by šlo o nějaké břímě, které je nutné vláčet sebou. Žádný sebehezčí pokoj nepřináší kýžený klid, spočinutí. Všechno krásné je jen závoj, který musí Ripley kdykoli odhodit a hledat další, ve kterém se schová světu.
Celým seriálem nás provází obrazy Caravaggia. Ripley v něm vidí svou spřízněnou duši, zároveň ale asi i tuší, že on je jen talentovaný imitátor a vrah, zatímco ač byl Caravaggio také vrahem, zároveň i něco skutečného stvořil.
Nežil jen život k nerozeznání od druhých lidí. Možná ten klíč k pochopení Ripleyho osobnosti leží právě tady. I když víte, že si lžete do kapsy a nejste tím, za koho se vydáváte, jste v tom už tak zabředlí, že je snazší v tom pokračovat, než „být sám sebou“. Zvlášť když v sobě samém necítíte nic jiného než sžírající prázdnotu.
