Proč je Taylor Swift tak hrozně moc úspěšná? Když tuhle otázku napíšete do Googlu, můžete čtením odpovědí strávit hodiny. Na fórech typu Reddit se lidé předhánějí, kdo přijde s lepším vysvětlením. Většina z nich jsou ale druhořadá a dost zjednodušená.
Jistě, že je Taylor zdatná byznysmenka a má jeden z nejlepších marketingových týmů v Americe. Jasně, že se skvěle dokázala napojit na své publikum, které ji vnímá jako bohyni a zároveň jednu z nich. Ale co za tím přesně stojí? Proč se to podařilo zrovna jí? A kde ty odpovědi hledat? Protože v hudbě to opravdu nebude.
Čerstvá deska The Tortured Poets Department, která vyšla v pátek 19. dubna, už hudbu samotnou přesahuje a stává se popkulturní událostí. A je vlastně úplně jedno, jaká je. I kdyby byla – omlouvám se za spoiler – sebehorší, prodeje to nikterak neumenší. Což nás dostává do poměrně svízelné situace.
„Taylor není důležitá. Možná je bezpečnou zónou pro dívky a pravděpodobně je Madonnou současnosti, ale jako umělkyně zkrátka není zajímavá,“ pronesla nedávno Courtney Love.
„Je skvělé, že je v hudebním průmyslu tolik úspěšných žen, ale spousta z nich produkuje klišé. Každá úspěšná žena je klonována, takže hudby je prostě příliš mnoho. Všechny jsou stejné. Pokud si pustíte něco na Spotify, budete bombardováni spoustou naprosto totožných věcí,“ myslí si bývalá frontmanka Hole.
I když to tehdy nemohla tušit, vlastně jde o poměrně přesné zhodnocení nové desky, na které Taylor Swift opravdu působí jako nepříliš zdařilý klon Lany Del Rey. Pokud vzýváte náboženství takzvaných „swifties“, bude vám nějaká kritika stejně úplně jedno. Navíc od člověka, co pravděpodobně ani nemá rád pop!
Zbyde nám někdy ještě něco jiného než se rozdělit do dvou nesmiřitelných táborů? Jaký má smysl, abych vám tu vyjmenoval, které ženy poslouchat místo Taylor Swift? Ninu Simone, PJ Harvey, Debbie Harry, Kim Gordon, Joni Mitchell, Fionu Apple, Joannu Newsom, Julii Holter, Mazzy Star, Broadcast…
Existuje u popkulturních fenoménů nějaký ideální poměr jízlivé ironie a snahy o pochopení?
Pokud nemáte na desce žádný hit, řekněte, že je koncepční.
Dříve se říkalo: za každým úspěšným mužem stojí žena. Po poslechu nové Taylor Swift se nabízí říct, že doba se definitivně změnila. Nyní jsou za každým úspěšným ženským albem traumata způsobená muži. Neděste se, jde vlastně o výbornou zprávu: jak excelovat v žánru „rozchodových desek“, když se nebudete rozcházet? Ano, to by bylo věru těžké.
V popu platí jedna poučka: pokud nemáte na desce žádný hit, řekněte, že je koncepční. To bylo v případě The Tortured Poets Department první varování. Druhé přišlo tento čtvrtek, kdy album uniklo na internet a začaly chodit první reakce. Schválně jsem se soustředil ne na nějaké přechytralé hudební publicisty, ale na typické fanoušky Taylor Swift.
Zarážející bylo, že i u nich šlo, když to řekneme jemně, o hodně rozporuplné a smíšené reakce. Nejde ani tak o to, že každá takhle velká fanouškovská skupina je v podstatě neposlušná sekta a má přesný názor na to, co by jejich idol měl dělat, ať už v osobním, nebo uměleckém životě – první postřehy byly tentokrát spíše posmutnělé, s pár vcelku dobrými argumenty.
Nepřipadalo mi to až tak odlišné od toho, když se třeba já rozčiluji, proč nezní nová deska Fat White Family o trochu divočeji nebo proč během postprodukce schytali noví The Libertines tak otřesný mix. Přesto minimálně nářky nad producentem a touha po jeho výměně u fanoušků mainstreamového popu překvapí.
(„Prosím ji, aby vyhodila Jacka Antonoffa, tyhle písničky jsou si všechny tak podobné. Říkám to jako swiftie, ale už jsem unavený z Jackova zvuku. Není to nejhorší, ale zní to prostě jako béčka Midnights.“)
Vida! Dokážou lidé o hudbě stále přemýšlet, nejen ji tupě konzumovat? A může se plán udělat z Taylor na dalších dvacet let novou, marketingově silnější verzi Madonny vůbec pokazit?
Pravděpodobně ne. Touha po jeho naplnění je příliš velká. „Je to pravděpodobně nejočekávanější album, jaké jsem kdy zažil,“ řekl v nedávném rozhovoru pro CNN Tom Poleman, programový ředitel iHeartRadio. „Všichni v Americe o něm budou mluvit a společně ji oslavovat,“ dodal.
A tady už se možná blížíme k jednomu z vysvětlení, proč je Taylor tak „velká“. Američané mají prostě tyhle věci v krví, milují to. Přání je u pana Polemana spíše otcem myšlenky, ale když si věřit přeje dostatečné množství lidí… Lidé potřebují něco, co nemusejí složitě hledat, co je tu pro ně, kdykoli si zamanou. A Taylor Swift tu pro ně je.
Je vlastně takovým ekvivalentem předražených knížek na konferenční stolek. Nikdo je nepotřebuje, ale skoro každý je má.
Když jsem se zeptal manželky mého kamaráda, která je vášnivou posluchačkou Taylor Swift, co ji na zpěvačce nejvíce baví a čím je pro ni tak jedinečná, přišla mi výmluvná odpověď: „Viděla jsem dokument na Netflixu a od té doby ji poslouchám. Ale jsem typický posluchač rádiového popíku, takže úplná cílovka. Prostě příjemná hudba, texty a ještě k tomu ta aura její osobnosti…“
A to je právě ono! Lidi, kteří poslouchají jenom rádio v autě nebo si na Spotify vyberou playlist „grilovací párty“, hudba ve skutečnosti vůbec nezajímá – chtějí jenom slyšet líbivou kulisu k čemukoli, co právě dělají. To je v pořádku, takových posluchačů byla vždycky většina.
Jde vlastně jen o jiným způsobem vyslovenou tezi, jak je Taylor Swift dobře naladěná na vzájemnou komunikaci se svým publikem. Její úspěch vychází z přesvědčení mas, že je sama jako její posluchačky a posluchači. Konzumuje život stejně jako oni.
Odtud pochází i bizarní označení „holky od vedle“. Je to geniální a ďábelský plán, přesvědčit lidi, kteří vám platí nemalé peníze, že jste vlastně úplně jako oni. To se nikdy předtím nepodařilo ani titánům světového popu, protože u Michaela Jacksona nebo Madonny jste si nikdy nemysleli, že jste na stejné úrovni jako oni – ta hra fungovala úplně jinak. Vzhlíželi jste k nim, zbožšťovali je.
Vytvořit v něčem tak umělém, jako je současný mainstreamový pop, iluzi o autenticitě, je největší vítězství Taylor Swift. A je vlastně už úplně jedno, jak vaše hudba bude znít. Průměrnost se tu maskuje za civilnost a odpovídá trendům dnešní doby, snažící se vzdát hierarchie a dát prostor nejen outsiderům, ale bohužel i prostě jen nezajímavým lidem.
Doba zlaté éry popu, kdy byli vaši hrdinové více než lidé, je nenávratně pryč. Mezera mezi fádností a „božstvím“ přestala existovat a Taylor Swift je archetypálním produktem dnešní doby. Je těžké si představit, že by mezi šedesátými a osmdesátými lety vůbec dokázala uspět.
Její hudba za posledních téměř dvacet let prošla různými žánry od country až po čistokrevný pop, čímž chytře oslovila různé skupiny posluchačů. Zdaleka nejlepší zůstává její deska Folklore z roku 2020, ale od té doby se zdá, že Taylor snad ani desky vydávat nechce – není tam už vnitřní nutkání něco tvořit. The Tortured Poets Department proto zní poprvé v její kariéře jako něco, co nechtěla, ale musela dát ven.
I z jejích slabších desek jste dříve alespoň cítili, že se pokazily z nějakých osobitějších důvodů. A pryč je také bezstarostnost, která leckdy záměrně upomínala na stále ještě v něčem naivní atmosféru začátku nultých let. Taylor Swift stále umí přijít se zvukem, který už tu byl minulé dekády, anebo těžit na maximum, co je právě trendy. S ničím svým se přijít zjevně nechystá.
Lana Del Rey, kterou nové album svou atmosférou připomíná snad nejvíce, je mnohem snáze rozpoznatelná. Její smutek je výraznější, atmosféra „filmovější“ a sevřenější. Když uslyšíte novou Taylor Swift, možná ani nepoznáte, že je to ona. Zní totiž jako naprosto zaměnitelný pop, který si v lepším případě spletete třeba s Dido.
Za Taylor není nic, žádný koncept ani osobité prostředky. Nic, co v minulosti úspěšný pop míval. Je to prakticky předchozí deska Midnights (či spíše její odřezky) s o něco sterilnějším zvukem, používající skladby, které by se mohly objevit na prodloužené verzi alba 1989.
Produkce zní neskutečně unyle a melodie se vyčerpaly – alespoň trochu hitová Florida!!! by byla na desce Florence and The Machine jedna z horších písní. I mě šokovalo, že na albu skutečně není jediná zapamatovatelná melodie, a trochu zajímavou strukturu má alespoň So Long, London, ostatně jediná píseň, kterou na desce neprodukoval Jack Antoff, ale spolupracoval na ní Aaron Dessner z The National.
Balady jsou tu poháněné syntezátory, ale nikam se nevyvíjejí, nikdy pořádně nevygradují. A co je nejhorší, texty vás často nezáměrně rozesmějí, jakkoli zrovna ve větě „You’re not Dylan Thomas, I’m not Patti Smith / This ain’t the Chelsea Hotel / We’re modern idiots“ má autorka pravdu.
Hudba Taylor Swift je jako megalomanská verze rozhovorů Čestmíra Strakatého.
Všichni v Americe o tom budou mluvit a společně ji oslavovat? Nové album Taylor Swift je maximálně oslavou průměrnosti. A abychom nezůstali v USA, pomozme si jedním tuzemským přirovnáním: hudba Taylor Swift je jako megalomanská, mnohem úspěšnější verze rozhovorů Čestmíra Strakatého. Tedy něco tak dokonale průměrného, beztvarého a bezpečně nekontroverzního, že možnosti oslovení publika jsou prakticky nekonečné.
Pomocí lidské inteligence jsme se tedy k odpovědi na palčivou otázku „proč bude zrovna tohle album letos vůbec nejprodávanější na světě“ asi nedobrali. Co ale zkusit inteligenci umělou?
ChatGPT tvrdí: „Taylor Swift má širokou popularitu z několika důvodů. Je zastánkyní práv umělců a posílení postavení žen na celém světě. K její oblibě přispívá také její schopnost otevřeně mluvit o osobních záležitostech a prožitých emocích, protože se s ní lidé mohou ztotožnit a cítit, že ji znají i mimo její hudbu.“
Tak to vidíte. Možná už všichni žijeme v dystopickém románu Cybercomics od Egona Bondyho.
