Ve věku, kdy se ostatní autoři teprve rozhlíželi, plnily jeho fotografie výstavy a stránky nejrůznějších časopisů, vyhrávaly mezinárodní salony i ocenění jako Kodak World Competition. Teď fotografa Miloše Budíka připomíná v rodném Brně retrospektivní výstava.
Vyhlášený fotograf patřil k autorům, kteří v polovině padesátých let pomáhali ozdravit československou fotografii, chtěli ji očistit od nánosů ideologie, politiky a falše a zachycovali poezii všedního dne.
Fotograf Miloš Budík byl s fotografií spjat absolutně, byla mu koníčkem, zaměstnáním, prostředkem uměleckého vyjádření i odpočinkem.
Při tom všem si vytříbil k médiu jasný postoj a nebylo pro něj pouze mezikrokem k výtvarnému dílu. Jeho jednotlivé snímky jednoduše stojí samy za sebe, netvoří koncepční celky, nejsou východiskem k něčemu dalšímu.
Už jako náctiletý vyfotografoval dodnes silné snímky jako Opuštěný nebo Dušičky a do pětadvaceti stihl vytvořit další neobyčejně kvalitní díla jako Metelice, Podpis za polibek, Nemocné navštěvovati, Rozhovor o světle, Veletržní hvězdy nebo fotografii Na křídlech vůle, která uvádí jeho aktuální retrospektivní výstavu Jsem fotograf.
Ta se koná na třech místech současně – na hradě Špilberku, kde je uchována významná část jeho díla, ve vile Tugendhat, kterou soustavně fotografoval téměř celou svoji kariéru, a v Galerii Valchařská, která byla jeho „výstavní základnou“ v posledních letech života, který skončil letos v únoru.
Svůj nejslavnější snímek Tělocvična, pořízený ve vile Tugendhat, vytvořil už v jednadvaceti letech, kdy v únoru roku 1956 pořídil na šedesát záběrů exteriérů a interiérů slavného domu, které představují nejen cenný historický dokument, ale také osobité umělecké ztvárnění jedné z nejslavnějších staveb světové architektury, využívané tehdy jako rehabilitační středisko pro děti a mládež.
K fotografii se přitom slavný brněnský fotograf dostal vlastně náhodou, někdy kolem roku 1951, když po tatínkovi, který zahynul v průběhu války, našel fotoaparát a chtěl si práci s ním jednoduše vyzkoušet. Jeho zvědavost se pak rychle změnila v zálibu a ta zase v opravdovou vášeň. V průběhu studií na střední chemické škole tak Miloš Budík začal intenzivně fotografovat, míchat si vývojky a cíleně se v oboru vzdělávat.
Už o pět let později se zúčastnil konkurzu na místo fotografa vyhlášeného Státním archivem v Brně. Vyhrál, byť neprošel profesní výukou, a do roku 1964 zhotovil pro tuto instituci tisíce fotokopií archivních dokumentů. Tato jeho každodenní činnost v něm rozvíjela smysl pro přesnost, detail a technickou dokonalost.
Po odchodu z archivu pak přijal nabídku na místo technického a obrazového redaktora časopisu Věda a život, kdy redaktorskou práci intenzivně propojil s fotografováním. V tu dobu se také už naplno projevila jeho invence a umělecká kreativita v součinnosti s technickou zručností získanou během předchozích let.
V šedesátých letech pak spolupracoval s redakcí časopisu Host do domu, ale především vytvořil pro Brněnské veletrhy a výstavy neuvěřitelné množství diapozitivů a fotografií, bez nichž byla koncepce a realizace výstavních expozic této organizace doma či v zahraniční neuskutečnitelná.
Byl přijat do Mezinárodní asociace fotografů, stal se členem Svazu českých fotografů a dnes již legendární fotografické skupiny VOX, kterou spoluzakládal. V brněnském sdružení fotografů, takzvané stasce, se pak potkal s mnoha osobnostmi tehdejší fotografie. Osudové bylo jeho setkání s Karlem Ottem Hrubým, kterého Miloš Budík vždy uváděl jako svého mentora.
„Staska fungovala tak, že každý z nás fotografů, kteří jsme se pravidelně ve středu setkávali, přinesl tři fotografie o formátu třináct krát osmnáct. Ty se vystavily na poličky, dostaly čísla a říkalo se, komu se líbí která,“ popisoval Budík s tím, že probíhal i jejich profesionální technický rozbor, čímž se učil.
Právě Hrubý tehdy předal mladému fotografovi odvahu zaznamenávat v podstatě cokoli a v průběhu let se z Budíka stal jeden z nejuniverzálnějších fotografů na československé scéně, který vzbuzoval pozornost nejen touto všestranností, ale také kvalitou práce.
Ta ostatně byla už v padesátých letech prezentovaná na řadě výstav a soutěží a získala mnohá ocenění a uznání nejen doma, ale i v zahraničí, kam začal s přáteli obesílat mezinárodní fotografické salony od Evropy po Japonsko a Austrálii.
Díky katalogům, které jim z výstav přicházely, měli přehled, co se ve světové fotografii děje, jelikož vycestovat nebylo tehdy možné.
Normalizační léta prožil jako zaměstnanec fotografické sekce Družstva invalidů, kde se věnoval technické a průmyslové fotografii a současně se oficiálně vyučil fotografem. Po revoluci pak vedl ateliér technické fotografie firmy Profoto, vyčleněné z bývalého družstva a provozoval s Jindřichem Odehnalem společný fotoateliér.
Od roku 1997 Miloš Budík pracoval samostatně s obdivuhodnou a neutuchající aktivitou a kreativitou. V průběhu času se jeho tematický záběr totiž neobyčejně rozrostl. Fotografoval doslova všechno a všude, od běžných záběrů z rodinného života po reprodukce historických listin, od zdánlivě banálních scén z ulic města po historické události.
Byl rodinným fotografem, reportérem, technickým fotografem, reklamním a módním fotografem a v neposlední řadě vynikajícím krajinářem. Začal jako jeden z prvních využívat barevný a zvláště pak inverzní proces, a to nejen ve volné tvorbě, ale i v užité fotografii.
Téměř všechna jeho díla spojuje čisté fotografické vidění. Mít fotoaparát, ovládnout ho, najít místo, vycítit situaci, zvolit záběr a tu pravou chvíli pro pořízení snímku. To není ani málo umu a v jeho případě ani málo umění. Běžný život kolem něj mu zkrátka poskytoval mnohé inspirace k autorské tvorbě.
Dlouhodobě se věnoval také nemocničnímu prostředí, fotografoval jazzové hudebníky při jejich vystoupeních, byla mu blízká i oblast sportu. A právě aktuální retrospektivní výstava Jsem fotograf má být poctou tomuto brněnskému fotografovi, jehož dílo ovšem hranice regionu a České republiky dalece přesahuje.
