Zemřel velký romanopisec Cormac McCarthy. Muž, který v knihách líčil zpravidla temné příběhy, z nichž problikávalo nepatrné světélko naděje. Možná je to ten nejpřesnější popis světa, jaký vůbec může být.

Dočetl jsem včera večer stránku a na chvíli odložil knihu, abych se online podíval, co nového se stalo. Jako první na mě vyskočila zpráva o úmrtí Cormaca McCarthyho. Pár okamžiků jsem jen tak ležel, zaskočen tou zvláštní shodou okolností. Následně jsem znovu sáhl po knize, avšak s jiným vědomím. S vědomím, že již nečtu žijícího autora.

Cormac McCarthy: Suttree. Právě tenhle román jsem včera večer četl.

Vrátil jsem se k němu po několika letech i proto, abych si ověřil, zda na mě opět silně zapůsobí. Znáte to jistě sami – některá kniha vám v určité životní etapě takzvaně sedne, ale když ji čtete podruhé, kouzlo je pryč.

Cornelius Suttree, neboť tak se jmenuje hlavní hrdina románu, nic ze svého kouzla a síly neztratil. Ujistil jsem se naopak v tom, co si myslím: Suttree je v mých očích McCarthyho opus magnum. Zastíněn možná autorovými globálně proslulejšími díly, přesto opus.

Cormac McCarthy: Suttree
Foto Argo

Cornelius Suttree je mladý muž a svého druhu ztracená existence. Protlouká se životem, který si svými předešlými kroky pokazil. Ani teď nejde správnou cestou, to si zřetelně uvědomuje, současně však neví, zda se mu nějaká jiná nabízí. Stávající cesta je cíl, ač tedy není jasné, co tímto cílem je a co Suttreeho na konci cesty bez kompasu čeká.

Víceméně stejný motiv – byť rozvíjený prostřednictvím odlišné zápletky – má další McCarthyho kniha, která díky filmovému zpracování zasáhla i spoustu nečtenářů. Jmenuje se rovnou Cesta a líčí pouť otce a syna zdevastovanou a bezútěšnou krajinou po apokalypse. Krajinou, z níž společně s obživou zmizela velká míra lidství.

Takřka z celého zbytku populace se staly krutě krvelačné smečky. A slůvko „takřka“ je klíčové: navzdory vrstvám deprese a tragičnosti tak tlustým, až je s podivem, že je autor dokázal do útlé knihy vecpat, končí novela náznakem naděje. Pozor, nikoli happyendem. To ani náhodou.

Pokud by se ale zdálo, že McCarthyho depresivní Cesta vede ze tmy a tmou zase do tmy, pak v jejím závěru začne na pomyslném obzoru šedivě svítat, nebo si to aspoň můžeme namlouvat. V tomhle je pro mě McCarthy nejvíc fascinující.

Neexistuje nic takového jako život bez krveprolití.

Jistě, fascinuje mě už jeho trefný a chirurgicky přesně formulovaný vzkaz, že svět není – hodně mírně řečeno – veselé místo a že smyslem života lidí rozhodně není padat jeden druhému do náruče.

Tenhle vzkaz ostatně sám spisovatel shrnul v jednom z rozhovorů: „Neexistuje nic takového jako život bez krveprolití. Už představa, že bychom náš druh měli nějakým způsobem vylepšit, aby dokázal žít ve vzájemné harmonii, je ve svém důsledku nebezpečná.“

Chmurné konstatování se bohužel těžko rozporuje. Přesto je takové rozporování nanejvýš nutné, aby člověka nerozmáčkla jeho vlastní duše. Cormac McCarthy si to, zdá se, velmi ostře uvědomuje. A proto víceméně vynuceně popírá to, čemu věří.

Nebo se o to aspoň v jakémsi pudu sebezáchovy snaží. A přesně tahle snaha přináší největší fascinaci.

Cormac McCarthy fantastickým literárním jazykem zkoumá tmu. Zkoumá ji drásavě, předestírá ji jako danou a nevyhnutelnou.

Tmou neprostupně zahalí veškerou scénu – jenže zároveň chápe, že by v ní člověk brzy umdlel, rezignovaně by padl, umořený bezvýchodností.

Každý nutně potřebuje sílu, aby se potácel dál, pokud se tedy potácet chce. Proto literární tvůrce tmy vzápětí stvoří a zapálí louč. Ta sice často v nehostinné krajině spíš doutná než jasně hoří, přesto je spásné soustředit se právě na ni.

McCarthy neříká, že skromná louč temnotu zaplaší. Z jeho vyprávění plyne, že pravděpodobnější je spíš opak. Spisovatel však nevylučuje, že se to navzdory všemu třeba stát může. Že louč třeba zvítězí.

Neslibuje, že ve tmě se rodící běsy zaplaší kokrhání kohouta. Ostražitě si ale hlídá, aby nenapsal, že kohouti vyhynuli. To podle všeho musí stačit… A možná to ani není málo.

V následných dnech budu v četbě Suttreeho pokračovat. Na obálce knihy je kongeniální Danglárova kresba zachycující bezvládně ležícího opilce v jakémsi špinavém koutě. Vedle něj se povaluje lahev od patrně pančované whisky. Nad ním stojí socha anděla.