Za jeden den po ní u Prahy projede sto tisíc aut, u Brna sedmdesát tisíc. Mezi oběma městy pak kolem padesáti tisíc aut denně. Řeč je o lady D1, která ani po čtyřiapadesáti letech není dokončená.
Navíc kvůli rekonstrukci a opravám běžícím už neuvěřitelných osm let prosedí řidičky a řidiči na tomto úseku přes dvacet tři tisíc hodin. Za rok je to pak přes osm a půl milionu hodin.
Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská předloni vypočítala, jak rekonstrukce dálnice a pomalá výstavba dalších úseků škodí české ekonomice. „V přepočtu na produktivitu práce, která v Česku podle statistického úřadu představuje 550 korun na hodinu, přijde ekonomika o více než miliardu korun ročně,“ konstatuje osmdesátá šestá nejvlivnější žena Česka.
A když je nás v autě víc, finanční ztráty se ještě sčítají. Lady D1 je tak bezpochyby nejluxusnější špás České republiky. Podle plánu přitom měla našlápnuto být průkopnickou evropskou autostrádou, se kterou se začalo už v roce 1939. Práce však přerušila válka a nástup komunistické totality.
Lady D1 se tak otevřela řidičům až o třicet dva let později, dvanáctého července 1971. Měřila tehdy pouhých třiadvacet kilometrů a pokud bychom se podívali za hranice, v době otevření naší superdlouhé autostrády, kde jste si nestihli vykouřit jedinou cigaretu, slavila nejstarší italská téměř půl století.
Slovo autostráda tak působí komicky, i když právě s tímto názvem se od počátku počítalo. V plánech z roku třicet osm zároveň stálo, že autostráda nebude vyhrazena jen autům, nýbrž i jiným vozidlům: motocyklům, jízdním kolům a v budoucnu snad i trolejbusům či jiným vozidlům. Na tomto základě byla přejmenována na dálnici.
Článek je rozdělen na dvě části, pokud si chcete přečíst jeho zbytek, klikněte na následující tlačítko.
