Pracovní den zde trvá i 18 hodin. Na jeho konci je Tomáš Bendl rád, že vypije půlku piva a „dívá se do něčeho, co nesvítí“. Je součástí týmu, který dal během posledních deseti dnů rozhovory 156 médiím z celého světa.
Zájem novinářů o Ukrajinu je enormní, což je protipól potíží, které vedoucí komunikace pražské kanceláře Lékařů bez hranic zažíval na své předchozí misi v Jižním Sudánu. „Tam jsme čelili opačnému problému – aby se svět o utrpení tamních lidí jakkoli zajímal,“ říká Bendl.
Tomáš Bendl z pražského týmu Lékařů bez hranic
A i když cítí, že válka přichází i do dříve klidnějšího Lvova, kde se právě nachází, sám o sebe prý strach nemá. „Je zde tolik práce a stresových situací, že zapomínám, že se bojuje,“ tvrdí.
Co je teď náplní vaší práce a jak dlouho budete na Ukrajině?
Z povahy mé funkce je to dostávat svědectví našich lidí v terénu do světa. Koordinuji rozličná svědectví některých z našich sedmdesáti kolegů, kteří pobývají v různých místech na Ukrajině. Několik desítek jich ale je také na hranicích s Polskem, Slovenskem, Moldávií, Běloruskem i Ruskem.
Některé informace, které máme k dispozici, jsou velmi citlivé a mohly by přímo ohrozit naše kolegy. Proto je důležité, abychom nevyzrazovali žádná strategická fakta, která se například týkají vyjednávání a podobně.
Na Ukrajině budu jen čtrnáct dnů, pak se musím vrátit ke své práci v pražské kanceláři Lékařů bez hranic a zde mě nahradí kolegyně z New Yorku.
Budete poskytovat pomoc také v Rusku?
Lékaři bez hranic jsou apolitickou a nestrannou organizací. Budeme pomáhat všude, kde budeme potřeba. Momentálně máme malou kancelář v Moskvě a čekáme, co se bude dít.
Na Ukrajině jste zatím deset dnů. Jak se situace vyvíjí pohledem zevnitř?
Teď se nacházím ve Lvově. Situace je zde relativně klidná, město je útočištěm pro řadu lidí a působí zde mezinárodní organizace. Neprobíhá tu aktivní válka, ale podle místních atmosféra houstne a boje se přibližují každou chvíli o trochu blíž.
Co se nemění a s čím se nedokážu smířit, je bezmoc, která se týká situace v Mariupolu. Už deset dnů je město odříznuto od elektřiny, pitné vody, nefunguje zde mnohdy ani mobilní signál. Svědectví našeho dvanáctičlenného týmu jsou zdrcující. Lidé nemají kam pohřbívat mrtvoly a ty někdy končí v masových hrobech, třeba u někoho na zahradě. Nemocnice jsou bez léků a dalšího zdravotnického materiálu, slyším o tom, že děti zde pomalu umírají na dehydrataci.
Evakuovat odsud obyvatele ale nejde, Mariupol je pořád obklíčený a stále nebyl otevřen další bezpečnostní koridor. Ani nevíme, kolik civilního obyvatelstva se tam nachází.
Zdevastovaný Mariupol, který je teď bez vody a elektřiny
Z podstaty své činnosti jsou ale Lékaři bez hranic na válečné konflikty zvyklí. Děje se na Ukrajině teď něco, co vás překvapilo?
Jsme zvyklí nejen na válku, ale i na genocidy či hladomor. Přesto nás na Ukrajině zaskočila intenzita, síla vojenského úderu. I při vší naší zkušenosti je i v našem měřítku velmi brutální. Nečekali jsme, kolik dětí zde bude umírat třeba žízní.
Jaké vlastnosti jsou důležité, abyste misi dobře zvládl?
Nesmím se nechat zdeptat, musím zůstat klidný a být flexibilní. Vyrovnanost a klid jsou zde stěžejní, stejně jako smysl pro humor. Možná je to překvapení, ale bez smíchu zde nevydržíte, pomáhá překonat dříve nemyslitelné.
Mnoho z nás cítí ohledně války zmar a bezmoc. Jak může pomoct každý z nás?
Vezmu to z opačného konce. Velmi si vážíme všech záměrů a aktivit, rozumíme dobrému úmyslu. Ale neposílejte humanitární pomoc na vlastní pěst. Abyste poslali skutečně to, co je potřeba, musíte se domluvit s konkrétní nemocnicí a jejími zdravotníky, kteří vysvětlí, jaké léky či materiál potřebují, v jaké kvalitě.
Mobilní kliniky na polsko-ukrajinské hranici
Pro běžného člověka je to náročný úkol, proto doporučuji podporovat organizace, kterým věříte, finančně. Ty jsou schopné sem rychle dostat to, co je zrovna nejvíc potřeba.
Co je pro vás osobně na konfliktu na Ukrajině nejtěžší?
Nedokážu pochopit, proč má jeden lidský život větší cenu než ten druhý. Když jsme v roce 2015 začali během takzvané uprchlické krize pomáhat ve Středozemním moři a následně v táborech v Řecku, dostávali uprchlíci strašlivé nálepky. Troufám si tvrdit, že chtěli to stejné, co teď Ukrajinci. Zachovat svůj život, zajistit budoucnost dětem tam, kde nebude válka.
Zatímco jsme jedněm dávali nálepky ekonomických migrantů, těm druhým bez problémů otevíráme své domovy. Což je skvělé, jen v něčem je to pro mě hrozně smutné.
Není to proto, že Ukrajinci jsou nám mentalitou i vzhledem blíž? Takové jednání je pro lidskou psychiku přirozené.
Ano, Ukrajinci vypadají jako my a jejich válka se odehrává v naší blízkosti. I přesto to pro mě není důvod, proč nezachránit další životy.
