Jsou tak neuvěřitelně jemné, lehké a tenké, že se člověk podvědomě bojí, aby se mu v ruce nerozpustily jako tající led. Znovuzrozené sklenice z hlubin chřibských lesů.

Dějiny se opakují. A díky Adamu Havlíčkovi, který před lety na dohled hradu Buchlov ze statku Zikmundov uprostřed pastvin a lesů Slovácka udělal penzion, kam se za přírodou, jídlem a vínem prchá odpočívat, to platí i o výrobě skla.

Sklo je totiž s krajinou, kde lesnaté kopce dost často vyhrávají nad mobilním signálem, provázané několik století. Jenže aby se historie mohla opakovat, musí její první dějství někdy skončit.

Rázem jsme tak někdy v první polovině minulého století, kdy první ránu ručně foukanému sklu zasazuje automatizace. Druhou pak pece, ale ne ty, kde se tavilo sklo, jsme u pecí nacistických koncentračních táborů, které lidské bytosti proměňovaly v temná oblaka popela a dýmu.

Forbes Digital Premium