skip to main content

Poctivé řemeslo. Jak dva ševci dělají luxusní ručně šité boty

4 minuty čtení

Švec Erik Martin Lawart se ručnímu šití bot věnuje bezmála třicet let. Před šesti lety vzal pod svá křídla Anetu Gretzovou a teď společně ve svých dílnách na Novém městě a v Holešovicích vyrábějí ručně šité kožené boty na míru pro ty nejnáročnější zákazníky. Boty, jaké jinde neseženete, boty, na které se čeká až rok a stojí sedmdesát tisíc i víc. 

Lawartova dílna v Myslíkově ulici působí jako z obrazu z 19. století, ostatně i některé nástroje a šicí stroje byly vyrobeny před více než sto lety. Prostředí nejlépe popsatelné jako kreativní chaos zahrnuje vyskládané řady nástrojů, které si místní mistr z části vyrábí sám, bohaté zásoby kůže, náčrtky modelů po stěnách a desítky obuvnických kopyt.

„Začíná nám na ně docházet místo,“ zamýšlí se Lawart, zatímco si zapaluje cigaretu. Každému zákazníkovi, kterému kdy ušil boty, totiž musí nechat udělat minimálně jeden set na míru. A protože se rodák z Letné ševcovině věnuje už skoro třicet let a jen v současné dílně sídlí třetinu své profesní dráhy, je jich požehnaně.

U velkého dřevěného stolu pokrytého odřezky kůže, nástroji a kopyty poházenými mezi retro hrnky s kávou a pekáčem buchet teď Lawart ukazuje, jak se brousí podrážka modrých polobotek, které má zrovna rozpracované pro jednoho ze zákazníků. Jindy u něj ale sedí jeho dva noví tovaryši.

Na jednoho z nich narazil před rokem na Instagramu, kde sdílel fotky bot, které se snažil šít. „Byly to příšerné boty, a když jsem je viděl, říkal jsem si, že přesně takhle jsem začínal já,“ směje se Lawart. Ale protože bylo vidět, že si kluk dokáže poradit, rozhodl se mu věnovat pozornost a nabídnout mu, že ho naučí, jak věci dělat pořádně. Letos začátkem roku k němu přibyla ještě žačka.

Mít tovaryše je přitom nejen v ševcovině dost vzácné a Lawart je v Česku jediný, kdo to dělá. „Když máte někoho na práci, konstantně nad ním musíte udržovat pozornost, protože jinak se ztratí,“ říká Lawart. „Každý začátečník má neodolatelnou touhu vymyslet něco, na co generace před ním nepřišly, a udělat s tím díru do světa.“

Jako tovaryš u Lawarta kdysi začínala i Gretzová. Rodačka z Vysočiny zkusila několik středních škol, pak ale vyrazila na stáž do Francie, kde se pod vedením tamější krejčové rok učila šít a pochopila, že dostudovat pro ni nemá smysl, protože ji mnohem víc baví řemeslo. A tak školy nechala a zazvonila v Lawartově dílně, jestli by ji u sebe nechal tovaryšovat. Bylo jí tehdy devatenáct.

„Byla jsem plná nadšení, možná to působilo až trochu fanaticky. Řekla jsem, že budu dělat úplně všechno,“ směje se. A tak začala v dílně uklízet, vařit kafe a chodit pro cigarety, na oplátku mohla koukat Lawartovi pod ruce a nechat si od něj radit, jak věci dělat správně. O necelých šest let později, letos v únoru, otevřela vlastní dílnu v Holešovicích.

O osamostatnění se oba bavili už přes dva roky, až na začátku letoška přišel ten správný prostor i okamžik. „Je to pro mě přirozený vývoj. Být tovaryšem do smrti nemá smysl a vlastní dílna je toho zakončením,“ vysvětluje Gretzová. Jak už to tak bývá, chtěla věci dělat po svém. „Začala jsem toužit šít boty kompletně bez strojů, i šicí stroje mám šlapací,“ popisuje.

Inspirovala se v zahraničí, kde je tento způsob mezi ševci, kteří šijí ručně boty na míru, poměrně běžný. Na rozdíl od České republiky tam totiž nedošlo k narušení kontinuity řemesla komunistickým režimem. „Taky na své boty používám výhradně přírodní materiály,“ dodává. Dalším krokem je pro ni teď vybudování vlastní klientely.

Reklama

Kromě vlastních zákazníků ale zůstává i úzká spolupráce s Lawartem (bývalý mistr jí v nových prostorách dělal rozvody elektřiny i pomáhal se stěhováním). Pravidelně si navzájem předávají práci na párech v různém stadiu výroby a i v den, kdy rozhovor vzniká, se Gretzová ještě stavuje v Lawartově dílně pro vybrané kůže.

„On teď dává práci mně, jednou budu třeba dávat práci já jemu,“ směje se Gretzová. „Aneta pro mě dál pracuje a já jsem rád, protože bych se bez ní obešel jen s obtížemi,“ zdůrazňuje Lawart s tím, že se oba nadále vidí i nepracovně skoro každý den. Během covidové pandemie dokonce v dílně kromě práce i společně bydleli. Dalším důvodem, proč se osamostatnit, bylo pro Gretzovou hledání vlastního stylu a větší tvůrčí svobody.

„Když pro tebe dělám vrchy nebo nějakou jinou práci, musím se soustředit na to, že je to pro tebe, a zároveň přemýšlím, jak bych to udělala podle sebe,“ obrací se na svého učitele. „To neznamená, že je to špatně, ale lidi chtějí od každého ševce něco jiného,“ dodává. Mimochodem i Gretzová si nechává říkat švec. Termín ševcová totiž označoval ženu od ševce, a ona tak raději zůstává u maskulinního tvaru.

Samotné pořízení poctivých ručně šitých kožených bot není záležitost chvilkového rozmaru. Čekací doba na pár od Lawarta je minimálně devět měsíců, ale vzhledem k čím dál tím vyšší vytíženosti je potřeba počítat spíš s rokem. Všechno začíná schůzkou, na které si obkreslí nebo odlijí nohu a z té nechají vyrobit kopyto.

U prvního páru pro nového zákazníka se musí vytvořit zkušební model, a až pokud všechno sedí, teprve potom se šije „naostro“. Kvůli tomu jsou první boty nejnákladnější a nejméně výdělečné. „Vlastně by se dalo říct, že něco vyděláme, až když se zákazník vrátí. Ale do ceny to nepromítáme a snažíme se to tak nebrat,“ říká Gretzová.

I přesto, že jde o ručně šité boty, bez šicích strojů se nejen Gretzová s Lawartem, ale ani další ševci neobejdou. Svrchní část boty je totiž už odedávna šita strojově, ručně se sešívá až vrchní část se spodní. „To je důležité kvůli řemeslu, ale hlavně kvůli funkčnosti a výdrži,“ vysvětluje Gretzová. I tak ale výroba jednoho páru zabere okolo sta hodin.

Pro představu, ve velkovýrobě se zvládnou strojově šité boty za půl hodiny. Cena dvojicí vyráběného páru začíná na sedmdesáti tisících korunách a drtivá většina bot, které dvojice vyrábí, stojí do 75 tisíc. Dražší jsou třeba tónované boty nebo boty ze vzácných kůží (ty nejlepší jsou, jak se oba shodnou, z plazů).

Se zákazníky si během let vybudoval osobní vztahy, někteří od Lawarta mají až dvanáct párů. Opakovaně se pro další páry vrací asi čtyřicet procent těch, kteří si u něj boty nechali ušít. „Beru to jako důkaz toho, že jsem něco udělal dobře,“ říká Lawart, „A dělat boty, u kterých vidím, že je zákazník chce od mě proto, že jim rozumí, mě baví nejvíc.“

Na podobný dlouholetý vztah teď cílí i Gretzová. Okruh zákazníků, kteří se ke „svému“ ševci vracejí, je totiž pro každého mistra zásadní. „S vlastní dílnou teď chci a musím najít okruh zákazníků, kteří chtějí boty přímo ode mě, s mým rukopisem. Následující měsíce teď ukážou, jestli taková klientela v Česku existuje, ale jsem přesvědčena o tom, že jo,“ věří Gretzová.