S výtvarníkem Janem Kalábem jsme se poprvé potkali na akci v Německu, kam nás pozvalo Porsche. Mě, abych napsal o limitované verzi nového modelu 911, Kalába, aby zážitky s tím samým autem sdílel na sociálních sítích.
Že si ve Stuttgartu vybrali právě jeho, není náhoda. Může za to skoro třicet let staré Porsche 911.
Je nepřehlédnutelné. Jednak proto, že je to Porsche 911, ale hlavně proto, jaký má lak. Žlutá se proměňuje v oranžovou, přechází v tmavě červenou, černou až do tmavě modré. Žádné jiné takové Porsche 911 na světě nepotkáte. A díky tomu, že za jeho podobou stojí Kaláb, se navíc stalo uměleckým dílem na čtyřech kolech.
„Mít vlastní Porsche 911 byl sen z dětství. Splnit se mi ho povedlo až po čtyřicítce, ale naštěstí jsem to dal dřív, než budu mít všechny vlasy šedivé,“ směje se Kaláb, jehož dílo loni na podzim poprvé v aukci prolomilo milionovou hranici a prodalo se za 1,3 milionu korun.
Tentokrát už nejsme v Německu, ale v holešovickém ateliéru, kam jsme přijeli z mosteckého autodromu, kde byla možnost si tohle Porsche 911 pořádně projet.
Nápad dát 911 vlastní originální lak jsi měl od začátku?
V momentě, kdy jsem věděl, že si Porsche 911 koupím, začal jsem přemýšlet o tom, že je řada umělců, kteří se umělecky vyjádřili prostřednictvím auta. Tak proč bych to podobně nepojal i já? Je fakt, že jsem z úcty k tomu autu dlouho sbíral odvahu, ale když už jsem tu myšlenku měl, nešlo couvnout.
Jak to probíhalo?
Přivezli jsme z Německa porsche za padesát tisíc eur a začali jsme ho rozebírat. To trvalo zhruba půl roku. Pak jsem se ho nastříkal, což taky nějakou dobu zabralo, a následně se skoro rok dávalo dohromady.
Myslel jsem, že to bude trvat dva měsíce a vyjde to tak na 200 tisíc korun, ale nakonec to trvalo rok a půl a stálo to milion a půl. Hotovo bylo loni v červnu. Kdybych věděl, kolik to sežere času a peněz, možná bych se dvakrát víc rozmýšlel.
Lak vznikal stejně jako tvoje prostorové obrazy?
Nanášení stříkací pistolí je stejné, ale samozřejmě je rozdíl v barvách. Na plátno stříkám akrylovými barvami, na auto jsem používal k tomu určené barvy, které jsme překrývali bezbarvým lakem.
Jak jsi dospěl k finální barevné kombinaci?
Zkoušel jsem všechny možné varianty, ale když jsem si udělal gradient od žluté až do modré, zůstal jsem u něj. Všechno to jsou barvy, které automobilka na model 911 v minulosti dávala. Moje auto má navíc černý interiér, takže jsem to potřeboval dát do kontrastu a výrazná žlutá to vyřešila.
Co další auta a podobný projekt?
Když to bude Porsche 911, tak klidně, ale musel by to někdo zaplatit. Že bych toužil po tom, abych nastříkal oktávku, tak to ne. Design 911 mi připomíná sochu s harmonií, kterou u jiných aut nenacházím. Tvar je jednoduchý a elegantní a pro mě inspirující.
Proto jsem ho chtěl zvýraznit a nepopřít. Proto jsem tam dal jemný barevný přechod. Kdybych tam dal třeba čáry, šel bych proti němu. Vlastně jsem se k tomu autu choval, jako kdybych vytvářel některé ze svých pláten. Ty taky mají organický tvar.
Jaké jsou reakce okolí?
Bál jsem se, že když s tím pojedu po ulici, všichni se budou otáčet. Nejsem typ člověka, který je rád středem pozornosti. Naštěstí se to ale moc neděje. Samozřejmě někdo reaguje, ale není to nic extrémního.
Zůstane ti, nebo ho prodáš?
Než jsem tenhle projekt začal aktivně řešit, nikdy jsem v Porsche 911 neseděl, neřídil ho. Pořádně jsem v něm začal jezdit, až když bylo hotové to moje, a asi můžu přiznat, že jsem se do něj zamiloval tak moc, že si nedovedu představit, že bych ho prodal. Abych se to stalo, musel bych mít jiné takové.
Kdyby na prodej přece jen došlo, budeš ho prodávat jako auto, nebo jako výtvarný počin?
Pro podobná auta existuje výraz art car, který to propojuje dohromady. Takové auto si koupí jen někdo, kdo ocení jeho přidanou uměleckou hodnotu. Pro člověka, který shání dokonalé Porsche 911 z roku 1985, tohle není. Ten bude chtít kus, který má třeba originální lak.
Jaký je dojem z řízení porsche z roku 1985? Jak je vlastně silné?
Ani nevím. Ale má motor o objemu 3,2 litru. Ty další detaily už moc neřeším. Je ale fakt, že jsem čekal, že když mu sešlápnu pedál, bude to trhat kostky, což se neděje. Ale jede hezky. Je to, jako když řídíš motokáru. Jen větší a se střechou. Nejlepší je s tím jezdit do zatáček po malých okreskách.
Třeba na dálnici to moc požitek není, protože samozřejmě jednu naplno, takže to řve. Navíc se trochu se bojím, že tomu upadne kolo a já se zabiju. Celkově je to ve srovnání s moderními auty jiný pocit. Jinak to voní, jinak se to řídí. Je to mnohem syrovější.
Silně rezonoval tvůj loňský prodejní rekord na aukci galerie Kodl, kde se dílo Kaleidoscope 922 z vyvolávací ceny 300 tisíc vyšplhalo až na 1,3 milionu. Je takové prolamování rekordů pro tebe důležité?
Je to důležité. Potvrzuje to kvalitu mojí tvorby. Navíc když se obraz prodá v aukci u Kodla, má to i společenskou prestiž a přivede to víc nových českých kupců. Není to skokové, ale pomáhá to ke konstantnímu růstu.
Kromě Česka jsi hodně aktivní i v zahraničí? Daří se ti tam prosadit?
Vystavovat za hranicemi je pro mě daleko důležitější než vystavovat doma. Prodávám tam zhruba šedesát procent tvorby. I proto spolupracuju s galeriemi na čtyřech kontinentech.
Co je to za galerie? Na jaké jsou úrovni?
Je první liga, kde se prodávají věci za sto tisíc euro a výš. Já jsem na dobré úrovni v druhé lize, kde se částky pohybují v desítkách tisíc eur. Jsou to dobré galerie, kde všichni pracují na tom, aby se i díky mně do první ligy dostali. Není to ale nijak jednoduché.
Ty prodáváš jen přes galerie a vyhýbáš se vlastnímu prodeji z ateliéru. Proč?
Dřív jsem taky prodával napřímo, ale přestal jsem s tím. Jak je v Česku umělecká scéna někdy až taková pofidérní, umělci mají tendenci dávat přednost prodeji z ateliéru. Jenže ono je to tak, že galerie ti udělá výstavu, což se všem umělcům samozřejmě líbí, ale pak to nejradši prodávají sami, aby z toho měli sto procent. Když se na to ale člověk podívá z většího odstupu, je lepší se podělit a mít větší zázemí.
Zkus to rozvést…
V cizině je to jasné, protože tam bych bez galeristy neprodal. Potřebuju je, aby mě prezentovali na důležitých akcích a nabízeli mě klientům. Časem jsem pak dospěl k tomu, že to doma budu dělat jako venku a i tady budu prodávat jen přes galerie.
V Česku na to má vliv ještě to, že lidi tady mají tendenci přijít do ateliéru jako do samoobsluhy, aby se podívali, hodinku a půl pokecali a pak odešli, aniž by si něco koupili. Když se tohle stane víckrát, ztratím tím spoustu času, který nemám.
Ono to totiž není tak, že někomu jen otevřeš dveře. Na takovou návštěvu se musím připravit, protože třeba nechci, aby viděla věci, které mám rozdělané, nebo věci, které už jsou prodané. To je hodina předtím, hodinu se tomu člověku musím věnovat a hodinu zase ateliér vracím zpátky do práce.
Jaké jsou provize galerií?
V Česku je to pořád dobré. Galerie si tady bere většinou čtyřicet procent. Ve světě je to ale bez jakýchkoli debat polovina. Je to dost, ale takhle to funguje.
Co chystáš dál?
Před dvěma roky jsme ještě se šesti dalšími výtvarníky založili skupinu Firma. Na přelomu října a listopadu tak společně uděláme dvoutýdenní výstavu v Mánesu, pro kterou připravíme jednu velkou společnou věc. Není to všechno, ale víc zatím nebudu prozrazovat.
Mánes má v uměleckých kruzích špatnou pověst kvůli komerčním akcím, které s uměním nemají nic společného. Firmě to nevadí?
Je to nejhezčí výstavní prostor v Praze, který si pronajímáme. Samozřejmě bych byl radši, kdyby to bylo v DOX, Kunsthalle Praha nebo Národní galerii, ale to není realita. Lidé tam podporují jiné umění, mají jiný směr a my musíme pracovat s tím, co je.
