Kdekdo si ji pamatuje jako princeznu Růženku z pohádky Jak se budí princezny. Tehdy Marie Horáková, dnes Marka Míková chodí ale už osmnáct let po nemocnicích a rozdává hospitalizovaným dětem radost pomocí loutkových představení.
V Česku totiž ročně čeká na dětských odděleních nemocnic hospitalizace téměř sto osmdesát tisíc dětí, které často musí být dlouhodobě upoutané na lůžko. „Prostřednictvím divadelních představení, her a písniček se jim snažíme pomoci v procesu uzdravování, otevírat prostor ke hře a komunikaci o tom, co prožívají,“ říká Marka Míková.
Není ale sama, její projekt Loutky v nemocnici dnes tvoří třicet členů s různým uměleckým zaměřením a najdete mezi nimi herce, výtvarníky, tanečníky, spisovatele nebo absolventy pedagogiky. Všichni ale vědí o léčivých účincích loutek i hudby a snaží se prosazovat myšlenku, že hra pomáhá a urychluje uzdravování.
Děti totiž podle nich milují loutky, které jsou zmenšenou podobou nás samých, s kterou si můžou děti hrát, do níž se mohou projektovat a se kterou se dá užít spousta legrace. „Svou velikostí loutka připomíná hračku a dítě si s ní může povídat. Snáze se uvolní, protože hned ví, že jde o hru a v té je mu dobře,“ dodává herečka.
Tajemství loutky prý spočívá taky v tom, že přestože je věc, má svůj vlastní život a je samostatnou bytostí. „Může nám jí být líto, můžeme se jí smát a můžeme ji mít rádi. Na této vlastnosti loutky je postavena metoda, kterou při hraní v nemocnici používáme. Využívá dramatických postupů k zlepšení psychického stavu pacienta.“
Loutky jsou menší než dítě a mnohem lépe se jejich prostřednictvím dá navázat kontakt. Svá vystoupení tak tahle parta vždy začíná hudbou.
„Hrajeme na piano nebo kytaru, nabízíme dětem rytmické hudební nástroje a necháme je vybírat písničky na přání. Hudba a rytmické pohyby jsou aktivitou, která uvolňuje stres a napětí, stejně tak zpěv jako bezprostřední hlasový projev,“ vysvětluje Míková.
Někdy se prý dítě otevře a povídá, někdy ne, ale vždy dříve či později vysílá pozitivní reakce. Pak si společně s herci vybere pohádku nebo příběh, který se hraje podle věku dítěte, druhu onemocnění, doby pobytu v nemocnici a prostoru, ve kterém představení probíhá.
„Každý dospělý sám dobře ví, jak je i pro něj pobyt v nemocnici psychicky náročný. A malé děti se často nudí, je jim smutno, stýská se jim a prožívají stísněné pocity spojené s nemocí a odloučením od rodiny. A my se snažíme dětem jejich pobyt v nemocnicích co nejvíce zpříjemnit,“ dodává autorka projektu.
A to odpoutáním od prožívané reality, která je často stresující a deprimující, vytvořením prostoru, ve kterém se dá osvobodit od vlastního já skrz loutku a hru. „Je třeba poznamenat, že tuto metodu intuitivně používaly už naše maminky, babičky a prababičky, stejně tak zpěv, tedy vlastně muzikoterapii.“
Loutkáři nechávají děti do představení vstupovat a měnit děj.
„Někdy se pozdržíme u nějaké epizody, třeba onemocnění loutky, a řešíme postoj dítěte. Občas se stane, že je dítě odvoláno na vyšetření nebo je unavené, a pak představení předčasně ukončíme či zkrátíme. Jindy naopak hrajeme až do konce a poté příběh znovu probíráme nebo necháme děti, aby s loutkami hrály samy,“ dodává Míková.
Podle herečky je ale třeba být stále ve střehu a připravený improvizovat, být citlivý a vnímavý, aby návštěva opravdu pomohla. „Při loučení pak přejeme hodně zdraví a brzký odchod domů, ať už je onemocnění jakékoli. Opouštíme děti v lepším stavu, než to bylo, jdeme domů s odměnou, že po nás někde zůstalo něco hezkého.“
O loutky se pak starají různí výtvarníci podle potřeby nebo profíci z loutkových divadel, se kterými tým vymýšlí také inscenace. Jedním takovým byl i zkušený řezbář Miroslav Trejtnar, který loutky vyrábí a přivádí k životu již dlouhá léta, ten pro sdružení vyrobil například loutku chlapečka, který je v nemocnici, proto má na sobě oblečenou nemocniční košilku a je trošku rošťák.
Loutky v nemocnici a Marka Míková pomáhají dětem už osmnáct let, a to prakticky každý den. Odehrají i dvacet představení denně a působí ve čtrnácti městech.
Jejich činnost stojí především na entuziasmu všech zúčastněných a podpoře sponzorů, dárců a grantů. Na plné živobytí to podle herečky není, ta pravá odměna v rozzářených dětských očích je prý ale nepopsatelná.
