Pivovarnický masterpiece. To je dvanáct set lahví tří pivních speciálů z minipivovaru Matuška, které se právě dostaly na trh. Málem přitom skončily v kanále.
Proč? Kvůli vysokým nákladům a snaze ušetřit – ne ze strany minipivovaru, ale sklárny dodávající speciální lahve. Hlavní role: kyseláč Sunshine s mučenkou, ananasem a broskví, tmavý Baltic Porter a úderně pojmenované Dřevo, kterému při vaření do tanku přidají dubové desky, od nichž vezme chuť bourbonu a vanilky.
Tahle piva nejsou levná. Dlouho se vaří, mnohem déle zrají a dělají se z drahých surovin. Jenže když jsou Vánoce, chcete udělat něco ještě lepšího. A tak se rozhodnete tuhle pivní radost vyšperkovat tím, že ji necháte pořádně zrát. Klidně skoro celý rok a hlavně v sudech, jejichž původní obsah byl neméně skvostný.
Sunshine a gin. Baltic Porter a jamajský rum. Dřevo a whisky. Dalo by se to takhle jednoduše odbýt, ale to by byla škoda. Tohle je totiž lahoda i jenom číst.
Sunshine skončil v sudu po ginu – takovém, který Adam Matuška hledal deset let, protože zavírat gin do dubového dřeva rozhodně není nic, co by se dělalo běžně. Běžte se zeptat třeba ginového mága Martina Žufánka. Po otevření téhle pivní lahve tak hledejte tóny sušeného ovoce, jalovce, koriandru a puškvorce.
Baltic Porter proti tomu nabídne aroma rumu a jemné vanilky. Ono když zrajete v sudu z USA, ve kterém roky ležel bourbon, a který se poté, aby toho nebylo málo, ještě stěhoval na Jamajku, kde v něm skoro šestnáct let spokojeně odpočíval rum, nemůže to být jinak.
A nakonec Dřevo, které se zabydlelo v sudu z Evropy. Nejdřív v něm šplouchalo červené víno, vystřídané německou whisky. Právě tu a dubové dřevo je při popíjení piva potřeba hledat v chuťové paměti.
Výše popsanou parádu měl minulý týden Adam Matuška ještě v sudech. Skoro rok si se speciálními pivy hrál a pečoval o ně. „Aby i v dřevěných sudech bylo pivo dobré, doplňovali jsme ho každý týden mladým čerstvým pivem,“ vysvětluje. A čekal na Vánoce, kdy je ideální speciály dostat na trh, protože s velkoobchodní cenou dvou set čtyřiceti korun bez daně za sedmičkovou lahev se v lednu prodávají špatně.
Když byl advent konečně tady, bylo potřeba udělat ještě jeden krok. Dřevěné sudy dýchají, takže pivo v nich nemá žádný říz. A proto se musí nasytit. Tady Matuškovi postupují podobně, jako když se vyrábí šampaňské.
„Nejdřív dáme do lahví maličko mladého kvasícího piva se zbytkovým cukrem a naplníme je pivem ze sudů. Pak zazátkovat, na pár dnů uložit do tepla na pivovarskou půdu, kde pivo nabere říz a kvasinky vyžerou zbylý vzduch,“ popisuje Matuška proces, díky kterému může následně dvanáct stovek lahví vyrazit do světa.
Když ale pivovarníci přišli po dvou dnech piva zkontrolovat, zjistili, že jich většina netěsní. „Sklárna totiž začala lahve za sedmnáct korun oproti loňsku trochu šidit a dodala sklo o jeden dva milimetry tenčí, s fórovějšími zátkami a menším těsněním, které nedoléhalo,“ konstatuje Matuška.
Co s lahvemi teď? Rozdat, jak jsou? Vylít rok práce do kanálu? Přelít pivo do sudů, počkat do dalších Vánoc a překousnout dvojnásobné náklady s vědomím, že se nikdy nemůžou vrátit? Všechny tyhle možnosti byly na stole. Nakonec vyhrál nápad na koupi nového těsnění a přezátkování.
„Jenže nám přišlo špatné. Stejně tenké a s nesprávným průměrem otvoru,“ popisuje pokračující trápení pivovarník a někdejší člen výběru Forbesu 30 pod 30.
Přesně tohle je okamžik, kdy na scénu přichází legenda. Václav Hodoušek. Důchodce ze Zadní Třebaně, který do pivovaru vchází, když něco nefunguje. Jeho ruce zařídí opak – a stejně tomu bylo i teď. Během jedné noci tak ve všech dvanácti stovkách těsnění vysekal otvor se správným průměrem, aby šlo nasadit na uzávěr.
Václav Hodoušek (vpravo) se zakladatelem broumského minipivovaru Martinem Matuškou
Ještě předtím, než uzávěry na lahvích zaklaply podruhé a pořádně, bylo potřeba pivu znovu vrátit ztracený říz. Ten obstarala trocha přidané rozmíchané glukózy, díky které kvasinky v pivu znovu ožily a vytvořily oxid uhličitý. Jen tohle zabralo čtyři dny práce navíc. Celkové zpoždění pak nabralo skoro dva týdny.
Divoký závěr tak uzavřel i divokých dvanáct měsíců, které budou pro minipivovar nejspíš rekordní. Výstav 6600 hektolitrů překoná i zatím nejsilnější předcovidový rok 2019, zisk na druhou stranu srazí rychle rostoucí náklady. Skleněné lahve zdražily o sedmdesát procent, výrazně podražil slad a od ledna pivovaru skončí fixace ceny elektřiny.
I tak ale zůstane na vylepšování provozu. „Budeme dávat peníze do zkvalitnění stáčecí linky, výrobní haly a zázemí pro návštěvníky, kterým chceme náš pivovar víc otevřít,“ popisuje Adam Matuška plány, jak rodinný podnik naloží s výdělkem.
„Víme, že jsme v krizovém období, takže investujeme, abychom z něj vyšli ještě silnější,“ říká rozhodně.
