Velké vítězství. Tak ve středu v podstatě sborově komentovali politici i média výsledky hlasování Evropského parlamentu posílající jádro a plyn mezi dočasné zelené zdroje ve snaze odstřihnout Evropu od těch fosilních.
„Otevírá se nám tak cesta k energetické soběstačnosti, která je pro naši budoucnost naprosto klíčová,“ komentoval výsledky jednání premiér Petr Fiala a přidávali se k němu v podstatě všichni politici napříč politickým spektrem jako ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela nebo jeho opoziční předchůdce Karel Havlíček.
Jenže naše energetická soběstačnost to má vcelku nahnuté. Vzhledem k chystanému konci uhlí, které stále tvoří více než třetinu energetického mixu v naší republice, bychom se neměli opíjet tímto „vítězstvím“ – a měli urychleně začít něco dělat.
Zprvu je nutné zopakovat, že Evropský parlament včera zařadil jádro a plyn do ranku zelených investic dočasně. Slovíčko dočasně v médiích často chybělo nebo není veřejností vůbec reflektováno. A s tou dočasností jsou spojeny pro nás dvě zásadní podmínky.
U jádra je pro jeho budoucí využívání nutné mít do roku 2050 úložiště jaderného odpadu, které v Česku zatím chybí. Původní plány počítaly s vystavěním úložiště do roku 2065, momentálně je vyhořelé palivo ukládáno v samotných jaderných elektrárnách.
Využívání plynových technologií pak také není bez podmínek. Lze je nasadit v případě, že je později nahradíme bezemisními plyny, jako je například vodík nebo obnovitelné zdroje. A pozor, termíny jsou tady celkem šibeniční. Zemní plyn musí být do roku 2026 nahrazen nejméně z třiceti procent a do konce roku 2035 zcela.
Problémem ovšem je, že o vodíku se v Česku zatím jen debatuje a není tu prozatím vytvořený žádný komplexní ekosystém, který by rozpracovával možnosti jeho využití, logistiky, i výroby. Vše je teprve v plenkách.
O samotných obnovitelných zdrojích v Česku škoda mluvit. Poslední dekádu se vysmíváme zemím kolem nás investujícím stovky miliard do rozvoje solárních a větrných elektráren a říkáme jim, že tato cesta nebude nikdy fungovat. Německo přitom čerstvě ohlásilo, že za první pololetí tohoto roku (tedy včetně zimy) vytvořilo poprvé v historii více než polovinu potřebné elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny v Česku za rok 2021 | Zdroj Energy-Charts
Česko v tomto ohledu dosahuje sotva na desetinu, navíc díky biomase. Soláry a větrníky přispívají jen zhruba čtyřmi procenty a nejsou tu vidět ani žádné velké signály, že by se v tomto směru mělo cokoli výrazně změnit. Čím tedy chceme plyn v budoucnu nahradit, to zatím veřejnost neví a zřejmě to ještě nevědí ani samotní politici.
Neustále omílají jádro, které nás má spasit, tak se na něj podívejme detailněji. V současné době máme v Česku dvě jaderné elektrárny v Temelíně a Dukovanech, přičemž druhá zmíněná už je vlastně vysloužilá. Její životnost byla původně stanovena na třicet let, dnes už je sedmatřicátým rokem v provozu a v posledních letech se hovoří o prodloužení její životnosti až do roku 2047.
Proč? Protože jsme nic nedělali a doháníme vše až nyní. Výstavba jaderné elektrárny, respektive dostavba plánovaných bloků, která se nyní rozjíždí, zabere minimálně patnáct let. A to pouze v případě, že vše půjde hladce podle plánu, což zkušenosti ze států, jako je Finsko nebo Británie, nepotvrzují. Ve výstavbách jaderek po celém světě zkrátka běžně dochází k mnohaletým zpožděním.
Tak jako tak, nové bloky nemůžeme brát jako nový zdroj energie nahrazující uhlí – nahradí vlastně jen dosluhující bloky v Dukovanech. Abychom nový jaderný zdroj přidali, museli bychom postavit další bloky nebo novou jadernou elektrárnu. To je ovšem z více důvodů až utopická představa.
Už při současné plánované dostavbě existují reálné obavy, že firmy budou mít problém najít dostatek kvalifikovaných i nekvalifikovaných lidí na výstavbu tak komplexního objektu. Navíc musíme vybudovat zmiňované hlubinné úložiště, pro což se nám o patnáct let zkrátil termín. Rozjet v této situaci paralelní výstavbu dalších jaderných bloků prostě kapactině nezvládneme.
Druhou stránkou věci je věc finanční. Už nyní se odhaduje, že dostavba plánovaných bloků bude náš rozpočet – tedy nás, daňové poplatníky – stát minimálně 300 miliard korun.
To je ovšem odhad, který v čase spíš poroste. Vždyť poprvé se v souvislosti s náklady hovořilo o nějakých sto miliardách korun – a už samotné vybudování úložiště jaderného odpadu by se při dnešních cenách mohlo vyšplhat na 150 miliard korun.
Budeme mít co dělat, abychom vůbec ufinancovali tyto dvě nutné investice, které nám mají zajistit bezproblémovou výrobu elektřiny z jádra i po roce 2050. Ve hře navíc visí možnost stoprocentního ovládnutí ČEZ státem, což by kasu vyšlo v případě vyplacení minoritních akcionářů na další stovky miliard korun.
Kde všechny ty peníze vezmeme, když dnes vykazujeme schodky ve výši stovek miliard korun ročně?
Jádro bude mít v našem energetickém mixu stabilní podíl dalších několik dekád, obnovitelné zdroje budeme schopni pomalu, ale jistě vytáhnout ke dvaceti procentům zejména kvůli biomase. Čím však nahradíme zbylých více než čtyřicet procent, které dnes tvoří fosilní zdroje, jako jsou uhelné a plynové elektrárny?
Uhlí se sice kvůli válečným problémům s plynem dostalo na další zhruba tři roky zpátky do hry, ale jednou definitivně skončí. A je jedno, jestli ten konec přijde v roce 2030, 2038, nebo 2045 – prostě skončí a my už nyní musíme přemýšlet, čím jej nahradíme.
Plyn je jen dočasné přechodné médium, navíc je nyní drahý, a dostává se tak automaticky ze hry. Zejména kvůli drahému plynu nyní platíme dražší elektřinu. A nic jiného už tu opravdu nemáme.
Z výše popsaného vyplývá, že samotné jaderné elektrárny nás nespasí, protože kapacitně ani finančně nemáme na to, je postavit v požadovaném čase. Naší modlou tak jsou hlavně malé modulární jaderné reaktory, které by byly rozesety po celé republice a plnily by funkci menších elektráren.
Mluví se o nich hodně, avšak jestli budou časem opravdu běžné, to nyní nikdo nedokáže říct, natož slíbit. A chtějí vůbec obyvatelé Česka ve své zemi jadernou energii ve velkém? Jak moc je z našeho pohledu zelená a chtěná, o tom svědčí například to, jak těžko se dnes hledá lokalita pro plánované úložiště vyhořelého jaderného odpadu.
Kamkoli stát ukáže prstem, tam se hned formují protesty a už teď je jasné, že úložištěm dotčené obyvatelstvo bude muset stát uchlácholit penězi. Úkoly pro současnou i jakoukoli jinou budoucí vládu jsou tedy více než jasné: co nejrychleji rozhodnout a začít budovat jaderné úložiště a zároveň dostavět jaderné bloky, aby Dukovany mohly nejpozději v roce 2047 v klidu odejít do důchodu.
Zároveň ale musíme zkoušet i jiné opěrné berličky – třeba ty obnovitelné zdroje, kde v rámci evropských států opravdu pokulháváme. Vždyť i ti tradičně „uhelní“ Poláci už mají téměř pětinu energetického mixu z OZE, zejména z větrných parků.
Je čas se přestat smát všem okolo, plně přijmout realitu dnešních dní i technologií a naopak se od ostatních začít učit, jak na to. Jinak budeme další desítky let platit drahé účty za elektřinu kvůli splácení nákladné výstavby jaderek i úložiště.
Navíc si nikdy nemůžeme být jisti, jestli se názor evropských politiků časem nezmění a jádro nakonec nevyšoupnou ze hry. Tím by nám opět začala hořet koudel u nejmenovaných míst, kterou ve středu Evropský parlament dočasně uhasil.
Náš problém tím ale nevyřešil – jen ho odsunul někam do budoucna.
