skip to main content

Tip na podzimní regeneraci. Ajurvédský hotel učí, jak si udržet sílu

Když máte strávit ajurvédský prodloužený víkend na rakouském venkově, přepadá vás jistá skepse. Ajurvéda mezi vinicemi ve zvlněné krajině termálních pramenů? Nebude to spíš nepovedená hra na indický způsob léčení? Lapač turistů, kteří už všechno viděli a zažili a do Asie se jim zrovna teď nechce? 

Cestou do Bad Waltersdorfu, malebného městečka kousek od Grazu a maďarských hranic, kde leží ajurvédský resort Mandira, pochyby trvají. 

Nemizí ani při zastávce ve vídeňské galerii Albertina. Alespoň tady jsou  Picasso, Chagall aspol. praví!

Od chvíle, kdy vstoupíte do prostorné recepce a lobby v měkkých a teplých barvách, které evokuje sárí indických žen a syté tóny voňavého asijského koření, se už jen usmíváte – své nedůvěřivosti, která vás málem odklonila do tradičního alpského hotelu.

Protože vás při cestě prostě napadlo, jestli by nebylo lepší ubytovat se v pokoji s vyřezávaným nábytkem a muškáty na balkoně. Nebylo, pochopíte záhy.

Všude je klid, hosté i personál se pohybují pomalu, žádné pobíhání, pokřikování a shon. Na všechno je čas a rychle si zvyknete, že ani vy nemusíte nikam spěchat. 

Reklama

Z pokoje vstupuju přes dřevěnou terasu přímo na měkký trávník společné zahrady. Kdybych chtěla, mohla bych si každé ráno třeba zacvičit jógu nebo meditovat. Rozhodnu se ale ležet na pohodlném lehátku, dívat se do zelených keřů, mezi kterými stojí velké kameny, a myslet na to, že nemusím myslet vůbec na nic. 

Už jen tenhle kout hotelu, který je tu na chvíli pouze pro mě, by stačil k odpočinku, po kterém moje celá osoba už tak dlouho volá. Jenže navečer mě čeká setkání s indickou lékařkou paní Malini.

Žena středního věku a impozantních vlasů, na kterých se střídá ebenově černá s bílou, se mně v jednoduché ordinaci pozorně dívá do očí, chytne mě jemně za ruce a své prsty položí na moje tepny. Musím na ni vypláznout jazyk a odpovědět na několik otázek docela na tělo.

Pak už následují rady, co jíst, pít, jak spát a taky jedna, kterou slyším ze všeho nejradši – každý den před spaním si na dvacet minut opřete nohy o zeď a prostě jen ležte. To když se svěřuju, že mám někdy po celém dni lýtka jako betonová. 

Rozpovídám se o svých bolestech, menších i větších, o svých nevýznamných neduzích, kvůli kterým se mi nechce k lékaři, ale samotné se mně je nedaří vyřešit. Trpělivě naslouchá a na všechno má odpověď.

Od ní jdu na první masáž. Peeling. Trochu nedůvěry stále zůstává, ale převažuje spíš zvědavost. Bude to takové to šmrdly šmrdly nebo mě skoro sedřou kůži z těla, jako když jsem byla kdesi na “medovém potěšení”, ze kterého jsem se vzpamatovávala ještě týden –  příšerně to štípalo, tahalo a byla jsem oblemcaná až za ušima.

Nic takového. Drobný Ind má pevné ruce, které vědí kam a jak moc sáhnout. Odcházím s pokožkou, na kterou se dívám s údivem. Takhle hladká byla naposledy před několika lety. A to netuším, že za dva dny mám před sebou to nejlepší, co jsem kdy na masážním stole zažila. 

Když trávíte dny mezi bazény, saunou, lehátky v tichých a vkusně zařízených odpočívárnách, v polo- nebo úplném spánku či knížkou v ruce a od toho všeho si odskakujete k lehkému, ale chuťové výraznému jídlu – já si vybírala ajurvdéskou kuchyni, ale k dispozici byla i evropská, dojde vám, jak velkou měl Einstein pravdu. Čas je relativní. 

Reklama

Ze světa venku se vtírá jediná nepříjemná myšlenka – jak zvládnu rychle se přeladit znovu do běžného pracovního rytmu, když jsem poznala, jak chutná opravdový relax?

Skoro neochotně, protože lenost dosáhla the highest level, se od bazénu zvedám na svoji poslední masáž – tradiční indickou olejovou.

Nebudu ji podrobně popisovat, protože by to nemělo smysl, nejsem Hemingway, abych uměla na papír přenést pocity, které těžko i vyslovíte. Když mi kapal horký olej na čelo, upadala jsem do podivného transu, ve kterém vyskakovaly dávno zapomenuté obrazy z mého života. Zvláštní.

Velmi mladý a velmi vysoký Ind s tváří filmového herce zamumlal na konci něco jako bůh tě provázej a udělal mně na čelo tradiční tečku. Trochu omámená jsem si připadala ještě druhý den ráno při snídani.

Pak už čekala cesta domů, při které konečně došlo na prohlídku městečka s překrásně rozkvetlými dřevěnými mosty, impozantním kostelem a trochu línou atmosférou. Docela dobrý přechod mezi totálním vypnutím duše i těla a hektickým všednodenním pražským světem.

A to jsem nic z toho nemusela zažít, resort Mandira totiž mohl být “jen” dalším luxusním lázeňským hotelem, jakých je v okolí mnoho. Až do roku 2019 totiž hotel nesl jméno Thermenhotel Paierl a lákal hosty především na dobrou kuchyni a termální léčivou vodu.

Jenže pak ho koupil Johann Mauracher, majitel vůbec prvního evropského ajurvédského resortu Sonnhof v Hinterthiersee v Tyrolsku. Svou vizionářskou koncepci chtěl na tomhle místě obohatit o potenciál léčivé termální vody. Přišel covid a majitel musel hotel zavřít, rozhodl se ale nezahálet a věnovat se rozsáhlé rekonstrukci.

Pak ale náhle zemřel a vedení se ujala jeho dcera Christina Mauracher se svým partnerem Andreasem Drexlerem. Ti dotáhli jeho vizi do konce a posunuli filozofii hotelu ještě dál. 

Christina je pravou dcerou otce – v ajurvédském duchu vyrůstala od mala, celostní ajurvédské medicíně se věnoval nejen on, ale i matka Brigitte.

“Ajurvéda, kterou v našem hotelu praktikujeme, vychází z klasické nauky o životě, ovšem je přizpůsobena požadavkům a potřebám evropského světa,” říká Christina. Její hotel se liší i tím, že sem lidé jezdí nejen na víkendy nebo týden, ale třeba i třítýdenní kůru.

K dispozici je tu šedesát dvoulůžkových pokojů a suit. V létě byl hotel, jehož rekonstrukce přišla majitele na 3,7 milionu eur, plně obsazený, takže museli hosty odmítat a booking. com hlásil obligátní, v tomto termínu nemáme žádný pokoj volný.

Ceny za osobu s plnou penzí se pohybují od 140 eur výš. Pokud byste si chtěli dopřát holistickou pohodu se vším všudy, zaplatíte od 400 eur za dvě noci, čtrnáctidenní intenzivní program pro podporu imunity přijde na 4 850 eur.

Všichni, kdo přijedou, čekají jediné – že si pořádně odpočinou, budou mít sílu znovu skály lámat a co hlavně, naučí se, jak si ji udržet. 

Reklama
Reklama