Jeho díla se prodávají i za statisíce korun. Po nejpopulárnější autorské dvojici Libenský–Brychtová nyní patří společně s René Roubíčkem či Václavem Ciglerem mezi další sklářské výtvarníky, po jejichž tvorbě je na aukcích hlad. Všestranný umělec Pavel Hlava by letos oslavil sté narozeniny.
Při té příležitosti přichystali v novoborském sklářském muzeu výstavu, která představuje průřez jeho profesním životem a zřejmě poprvé mají lidé možnost vidět pohromadě tolik sbírkových předmětů.
Ty muzeu zapůjčila jak rodina, tak i sběratel Zdeněk Parma, který se pyšní největší sbírkou Hlavy na světě.
Sklářský výtvarník se narodil v Semilech, 25. června 1924. Jeho tatínek pracoval v textilní továrně, maminka byla v domácnosti a starala se o malé hospodářství.
Přes kopec leží Železný Brod a v něm nejstarší střední uměleckoprůmyslová sklářská škola založená v roce 1920. Do ní se šel Pavel Hlava podívat a učarovala mu natolik, že sem coby patnáctiletý kluk také nastoupil.
Pod vedením Ladislava Přenosila a Božetěcha Medka vystudoval obor rytí skla a poté pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
„Ta získala status vysoké školy až během jeho studia, protože za druhé světové války byla brána jako střední, což ji zachránilo před zavřením,“ vypráví kurátorka novoborské výstavy Eliška Vavříčková.
Pod Karlem Štiplem se soustředil na užité sochařství, glyptiku a sklářské výtvarnictví. A tehdy se na škole potkával třeba s René Roubíčkem nebo Stanislavem Libenským.
Po studiu nastoupil do vojenského ústavu, kde například navrhoval i plakáty, různé grafické práce nebo poštovní známku. V padesátých letech pak přesídlil do Ústavu bytové a textilní kultury (ÚBOK), kde zůstal prakticky až do svého důchodu.
„Zabýval se vývojem toho, co se bude vyrábět, a úzce spolupracoval s průmyslem, sledoval zahraniční trendy, které se pak snažil aplikovat do výroby. Jeho záběr byl nesmírně široký, od ručně tvarovaného skla až třeba po automatizaci výroby, o niž se zasadil,“ přibližuje kurátorka.
Jejím příkladem jsou třeba nápojové sklenice Gina, které jsou stále žádané a v Novém Boru se vyrábějí už zhruba půl století.
Sklářský výtvarník Pavel Hlava by letos oslavil sto let | Foto Sklářské muzeum Nový Bor
Fenoménem se stala i několikrát vrstvená váza s tvarovaným úzkým jádrem, do kterého se vejde jen jeden stonek květiny. Pro její tvar se jí přezdívá Kapka a kouzlo má především v barevnosti.
„Z původně náročně broušené a exkluzivní vázy vystavované na zahraničních přehlídkách československého skla se postupně stala běžně vyráběná komodita a neodmyslitelná součást obývacích pokojů sedmdesátých let,“ připomíná ředitelka muzea Petra Ajšmanová.
Kromě práce pro ÚBOK se Pavel Hlava věnoval své autorské tvorbě. A ta byla velmi různorodá. Navrhl řadu skleněných objektů pro architekturu, třeba osvětlovací objekt kombinující sklo a kov pro Novou scénu Národního divadla či výzdobu pro interiéry Stavovského divadla.
Jeho významnou a progresivní etapou byl vývoj řezaného skla. Mezi ně patří třeba i váza, kterou předalo Československo jako oficiální dar belgickému králi v rámci Expa 1958 pořádaného v Bruselu.
„A pak se od toho jednu chvíli odklonil a navrhl sérii abstraktních rytin. Až je mi trochu líto, že se tomu nevěnoval víc, byl to první velký projev jeho talentu a individuality. On to byl vůbec velmi precizní, puntičkářský a pracovitý člověk. Těžko říci, jak to všechno stíhal,“ dodává s úsměvem kurátorka.
Další částí života, která patří k jeho vrcholným, byla tvorba spojená se sklárnou Včelnička, kde se spojil se sklářským mistrem Miroslavem Lencem. Pod jejich rukama tak vznikly granátové vázy se vpichy.
Foto Sklářské muzeum Nový Bor
Inspirací bylo Pavlu Hlavovi středověké lesní sklo. On pak technologii vypiloval použitím autogenu, kdy rychle nahřál konkrétní malé místo na povrchu a následně protlačil kovovým kolíkem dovnitř.
„Dnes už nám nepřijde nijak převratná myšlenka, že sklo je plnohodnotným materiálem pro plastiku nebo objekt. Ale na konci padesátých let dvacátého století, kdy Hlava tyto své objekty tvořil, byla úvaha o rovnoprávnosti skla s ostatními materiály používanými v umění nová a revoluční,“ doplňuje Eliška Vavříčková.
Na jednu stranu měli skláři v Československu poměrně velkou volnost, dělali komerční věci, aby se uživili, a do toho zajímavou tvorbu, která získávala ceny na mezinárodních soutěžích, ale zase se tolik neprodávala.
„Vadilo mu, že se k lidem běžně nedostalo to, co se vystavovalo v zahraničí. I proto se moc snažil, aby ta sériová výroba byla co nejlepší. Snažil se o tu estetickou hodnotu, vyvážit užitnost, měl spoustu modelů rozestavěných po sklárnách, sledoval lidi, jak třeba uchopují skleničku, jestli se jim dobře drží,“ přibližuje.
Když odešel umělec v roce 1985 ve svých jedenašedesáti letech do penze, vrhl se konečně naplno do volné tvorby. Z této doby pochází většina plastik z broušeného a lepeného skla. Nejprve kombinuje hutně tvarované duté sklo s lepenými broušenými segmenty. Vznikají působivé objekty jako Květ, Motýl nebo Duha.
Pod vlivem Japonska, kam často a rád jezdil a kde rovněž zasedal i v porotě výtvarných soutěží, začal mezi broušené komponenty vlepovat plátkové zlato. „Japonci Hlavovo dílo milují, i proto je většina plastik v rukách tamních sběratelů, a rovněž sběratelů v Americe,“ podotýká kurátorka.
Sklářský výtvarník sehrál ve vývoji československého skla druhé poloviny dvacátého století velkou roli nejen jako tvůrce, ale také jako jeden z otců mezinárodního sklářského sympozia IGS.
Na jeho vzniku, konání a prosazení v roce 1982 se podílel spolu s Františkem Arnoštem. Do tehdy ještě komunistické země se jim podařilo dostat renomované západní umělce, kteří jen těžko skrývali překvapení nad úrovní českého skla a místních sklářů.
Letos proběhne IGS, které se koná v Novém Boru jednou za tři roky, už popatnácté a opět se do města sjede celý sklářský svět.
Pavel Hlava je jedinečný záběrem i škálou technik, které ve své práci využíval. I proto je u sběratelů tak oblíbený a v aukcích se jeho díla prodávají za cenu od pár tisíc korun po statisíce. Výstava v novoborském muzeu s názvem 100x Hlava odkazuje k umělcově nedožité stovce, ale také k počtu sbírkových předmětů, jejichž část poskytli potomci výtvarníka.
„Vtipné je, že dcera pana Hlavy, která je architektkou, se provdala za Tomáše Hlavičku, s nímž se poznala na škole. Ten se přes svého tchána nakonec také dostal ke sklu a dnes je z něj známý sklářský výtvarník Hlavička,“ dodává Eliška Vavříčková. Výstava potrvá v muzeu do konce května.
