skip to main content

Umýval nádobí v New Yorku, dnes vede druhou největší firmu na světě v mytí přepravek

8 minut čtení

Někdo by mohl říct, že se Jaromír Opatrný moc daleko neposunul. Začínal v New Yorku jako umývač nádobí. A dnes myje přepravky. Pravda ovšem je, že je v tom druhý největší na světě, má tržby 1,4 miliardy a 200 milionů v EBITDA.

„Osobně si myslím, že se na logistiku nehodím. Spadl jsem do ní osudem,“ říká Jaromír Opatrný, když po více než hodině uzavírá své vyprávění v malebném prostředí Vysočiny. Tyhle dvě věty ale vzápětí donutí k úsměvu nás oba. Zní totiž až příliš neuvěřitelně, víte-li, že sedmačtyřicetiletý podnikatel je jedním ze tří společníků úspěšné firmy Well Pack, která je silným hráčem na evropském trhu právě v logistice.

Kromě toho je druhou největší firmou na světě v oboru mytí opakovaně použitelných obalů. Její obrat je 1,4 miliardy korun a EBITDA se blíží 200 milionům. I pokud jste o této společnosti se sídlem v Praze a pobočkami v osmi dalších zemích nikdy neslyšeli, po přečtení následujících řádků už ji z paměti nevymažete. Příběh jejího zakladatele má totiž koule.

Za Jaromírem Opatrným jsme přijeli do Ledče nad Sázavou, do hotelu Kouty, který firma Well Pack před několika lety koupila a postupně opravuje. V lesích stojí zrekonstruované chatky, z nichž se nabízí výhled na rybník, uprostřed kterého stojí sauna.

„Včera jsme z ní skákali do ledové vody,“ podotýká podnikatel. Je opálený a dobře naladěný, nedávno se vrátil z plavby lodí po Karibiku. Vítá nás na terase v ležérním oblečení a v pantoflích na nohou a s omluvou ještě odbíhá na rychlou pracovní poradu. „Udělejte si pohodlí, dejte si snídani, kávu, cokoli. Hlavně žádný stres,“ dodává.

Reklama

Jeho cesta za úspěchem by mohla být inspirací pro hollywoodský scénář o americkém snu. Už jen proto, že v zámoří celý příběh začal. Ale pěkně postupně. Píše se rok 1990 a Jaromír Opatrný nastupuje na střední dřevařskou průmyslovku ve Volyni. Po zhruba třech měsících ale zjišťuje, že je pro něj studium zbytečné.

„Dělal jsem tehdy zkoušku z chemie, kterou jsem neměl rád, ale naučil se to a dostal jsem dvojku. Jenže po čtrnácti dnech jsem z té samé látky nevěděl skoro nic. Přišlo mi to celé k ničemu a svým patnáctiletým mozkem jsem si vydedukoval, že pokud se chci někam posunout, musím dělat něco jiného než chodit na střední školu,“ vzpomíná.