Někdo by mohl říct, že se Jaromír Opatrný moc daleko neposunul. Začínal v New Yorku jako umývač nádobí. A dnes myje přepravky. Pravda ovšem je, že je v tom druhý největší na světě, má tržby 1,4 miliardy a 200 milionů v EBITDA.
„Osobně si myslím, že se na logistiku nehodím. Spadl jsem do ní osudem,“ říká Jaromír Opatrný, když po více než hodině uzavírá své vyprávění v malebném prostředí Vysočiny. Tyhle dvě věty ale vzápětí donutí k úsměvu nás oba. Zní totiž až příliš neuvěřitelně, víte-li, že sedmačtyřicetiletý podnikatel je jedním ze tří společníků úspěšné firmy Well Pack, která je silným hráčem na evropském trhu právě v logistice.
Kromě toho je druhou největší firmou na světě v oboru mytí opakovaně použitelných obalů. Její obrat je 1,4 miliardy korun a EBITDA se blíží 200 milionům. I pokud jste o této společnosti se sídlem v Praze a pobočkami v osmi dalších zemích nikdy neslyšeli, po přečtení následujících řádků už ji z paměti nevymažete. Příběh jejího zakladatele má totiž koule.
Za Jaromírem Opatrným jsme přijeli do Ledče nad Sázavou, do hotelu Kouty, který firma Well Pack před několika lety koupila a postupně opravuje. V lesích stojí zrekonstruované chatky, z nichž se nabízí výhled na rybník, uprostřed kterého stojí sauna.
„Včera jsme z ní skákali do ledové vody,“ podotýká podnikatel. Je opálený a dobře naladěný, nedávno se vrátil z plavby lodí po Karibiku. Vítá nás na terase v ležérním oblečení a v pantoflích na nohou a s omluvou ještě odbíhá na rychlou pracovní poradu. „Udělejte si pohodlí, dejte si snídani, kávu, cokoli. Hlavně žádný stres,“ dodává.
Jeho cesta za úspěchem by mohla být inspirací pro hollywoodský scénář o americkém snu. Už jen proto, že v zámoří celý příběh začal. Ale pěkně postupně. Píše se rok 1990 a Jaromír Opatrný nastupuje na střední dřevařskou průmyslovku ve Volyni. Po zhruba třech měsících ale zjišťuje, že je pro něj studium zbytečné.
„Dělal jsem tehdy zkoušku z chemie, kterou jsem neměl rád, ale naučil se to a dostal jsem dvojku. Jenže po čtrnácti dnech jsem z té samé látky nevěděl skoro nic. Přišlo mi to celé k ničemu a svým patnáctiletým mozkem jsem si vydedukoval, že pokud se chci někam posunout, musím dělat něco jiného než chodit na střední školu,“ vzpomíná.