skip to main content

Z mola a plátna za kameru. Eva Doležalová chystá svůj první celovečerní film

6 minut čtení

Opustila úspěšně rozběhlou kariéru modelky a herečky, aby dobyla filmová plátna z režisérského křesla. A letos chystá svůj první celovečerní film.

Procházím kolem červeného koberce, nad nímž se třpytí velký zlatý nápis Bulgari, obtočený stejně zlatým a o kousek větším hadem. Zatím jsem v Praze, ale za pár let bych mohla být ve Francii a nad červeným kobercem by měl stát nápis Cannes Film Festival.

Tedy taková je aspoň naše předběžná a u kafe vyřčená domluva s Evou Doležalovou, která na pár takových kobercích za svou pětiletou kariéru režisérky, kdy stihla natočit deset krátkých filmů a pět reklam, už stála. A také za své filmy přebírala ceny. 

Zatím se jednalo o žánrové festivaly, které svou velikostí toho v Cannes nedosahují, ale pro začínající režiséry jsou víc než důležité – a stejně tak získaná ocenění pomáhají filmu s následnou propagací a jeho prodejem. A taková má Eva už tři.

Její v pořadí pátý snímek Carte Blanche, který běží na Amazonu, získal cenu Audience Award na Mammoth Film Festivalu v roce 2019 a ocenění Breakout Director na Capri Hollywood Film Festivalu o rok později. Její snímek s názvem Serpentine pak získal letos na Mammoth Film Festivalu ve Spojených státech ocenění jako nejlepší žánrový film a jednu ze světových premiér měl v březnu v Praze.

Stál šedesát tisíc dolarů, platilo ho zmíněné Bulgari a pojednává právě o imaginárním zrodu téhle klenotnické značky s hadem v hlavní roli. 

Reklama

Letos v srpnu má premiéru její další snímek s názvem Raven, který natáčela v Praze, a pak se Eva chystá posunout. Po krátkých filmech začíná natáčet svůj první celovečerní film a postupně chce uspět i na větších festivalech.

A proč by ne, Eva je holka s očima, ve kterých je vidět jiskra silné vůle – koneckonců odjela z Brna žít do Los Angeles –, nebojí se odvážných scénářů, které si sama píše, přestala s modelingem a herectvím vystudovaným v Londýně, aby mohla točit poetické filmy, a je ve svých jednatřiceti letech plná síly. Vlastně k téhle režisérce, scenáristce, producentce a naší loňské finalistce 30 pod 30 ten červený koberec tak nějak patří. 

Kdo je teď Eva režisérka oproti té, která v sedmnácti letech odjela studovat herectví do Londýna?

Jsem mnohem sebejistější člověk, který míří za určitým a jasným cílem. Takže by se dalo říct, že už jsem úplně někde jinde a jistá si v kramflecích v tom, co chci dělat. Už bych se nechtěla vrátit zpět do mladších let, naopak mě baví stárnout, pokračovat s točením filmů, které mám naplánované. Život je prostě lepší, když je člověk starší, má také víc peněz a pohodlí, ne jako když chudý studoval v Londýně.

Čerpáte nějak z herectví teď za kamerou?

Ano, díky tomu, že znám na vlastní kůži i tuto stranu, přistupuji ke každému herci jinak, dokážu se do nich vcítit, poznat, co je jim třeba nepříjemné, a nenutit je do věcí, u kterých cítím, že se jim nelíbí. Naopak s nimi navazuji přátelské vztahy, chodíme na kafe, snažíme se vzájemně dohodnout a vymyslet lepší způsob nebo naslouchám i jejich poznámkám.