Přesně před 130 lety a šesti dny (18. prosince 1892) měl v Mariinském divadle v Petrohradu premiéru pohádkový příběh Louskáček. Nutno říct, že Petr Iljič musel být toho rána, slovy klasika, poněkud neklidný.
Nemohlo mu uniknout, že velká premiéra nevzbudila pouze potlesk. A pak si v petrohradských žurnálech četl spojení jako „mdlé chuti“ či „dosti amatérské“. Jenže kritik míní a dějiny mění. A tak se i letos světem opět valí louskáčková vlna a velikán Čajkovskij může odpočívat v pokoji.
Uspěl. A co víc, jeho dílo doslova spasilo jedno kulturní odvětví, což je byznysový odkaz nesmrtelného kusu. Nebýt tohoto reje fantaskních postav, co by dnes z baletu bylo.
„Z Louskáčka se stala věc, která zachrání celou sezonu,“ řekla předloni pro web Dance Business Weekly Shakira Segundo, ředitelka výzkumu ve společnosti Dance/USA. „Připodobňuji ho proto k filmovému hitu, který televize vysílá rok co rok, protože dobře ví, jaký bude mít zase úspěch.“
Ve Spojených státech se Louskáček podle citovaného webu v roce 2017 staral v průměru o 48 procent všech baletních příjmů, přičemž medián tvořil dokonce 55 procent. Tedy: čím menší společnost, tím důležitější Čajkovského dílo je.
A jsou tu i další, pro baletem nepolíbené jedince ještě pozoruhodnější ekonomické detaily, třeba návaznost na obuvní průmysl. Jen v San Francisco Ballet za sezonu v Louskáčkovi prošlapou dvanáct set párů. To vše tvoří fenomén, díky kterému si balety vydělají na zbytek produkce.
Přitom premiéra byla… jak to napsat kulantně? Soudobý ruský kritik s až louskáčkovským jménem Alexander Nikolajevič Benois ji viděl takto: „Člověk nerozuměl vůbec ničemu. Zmateně se tam přesouvají z jedné strany na druhou a zezadu dopředu.“
Jiní byli už tehdy naopak nadšení. Autor textu přiznává, že si ze svého jediného Louskáčka odnesl vcelku podobný dojem jako Benois, víření Myšího krále, Kolombíny, soudního rady Drosselmayera či „zástupců národů“ mu přišlo až příliš surreálné. Osobní dojmy však musí stranou, když tento fenomén vidíme v kontextu dějin – a koneckonců i peněz.
Těch generuje dost i nepřímo. Jak popsal umělecký ředitel baletu v Nashvillu Paul Vasterling: „Ono navíc nejde pouze o samotné peníze za vstupné, Louskáček lidi obecně přivádí k našemu umění, k celé naší misi. Otevírá dveře ke zbylé práci naší organizace.“
Z toho je zřejmé, jak moc balet během pandemie zasáhly restrikce, a to podle rovnice žádný Louskáček rovná se žádné peníze. Monetarizaci příběhu o oživlé hračce přitom nespustili v Čajkovského vlasti, nýbrž právě ve Státech.
Za vlnou louskáčkománie stojí slavná newyorská choreografie George Balanchina z roku 1954, v níž v roli Cukrové víly zazářila primabalerína Maria Tallchief a Wikipedie o ní uvádí, že Louskáčka „povýšila z bizarnosti na vánoční klasiku“.
Proto před ním není úniku ani v Česku, které je pro zajímavost první zemí mimo Rusko, kde bylo představení uvedeno (1908).
O popularitě Louskáčka u nás svědčí i letos beznadějně vyprodaných sedmnáct představení, která pro tuto sezonu naplánovalo Národní divadlo. Úplně první Louskáček se v Národním tančil už v roce 1908, současná inscenace nazvaná Louskáček – Vánoční příběh měla v historické budově premiéru 9. prosince 2004. Od té už tu kouzelný příběh zažil 291 repríz.
O velkoleposti představení, jemuž se i ve světové popularitě rovná jen další Čajkovského dílo Labutí jezero, svědčí i množství lidí, kteří se jeho přípravě a provedení v Národním divadle věnují – celkem je jich 220.
Jen pro zajímavost, na jevišti i v backstagi se každého představení zúčastní osmačtyřicet tanečníků, deset dětí z Baletní přípravky (plus jejich tři pedagožky), dále šestnáctičlenný pěvecký sbor vedený dirigentem a jedním členem dozoru. V orchestřišti zároveň zasedne sedm desítek hudebníků pod vedením dirigenta a doplněných kustodem.
Tím však výčet důležitých postav nekončí, protože žádné představení se pochopitelně neobejde ani bez silné podpory v backstagi. O Louskáčka se stará čtrnáct členů garderoby, šest maskérů, tři baletní mistři, dvacet techniků, dva mistři zvuku, jeden vedoucí světel, tři rekvizitáři, šest hasičů, jeden fyzioterapeut, jeden oponář, jeden inspicient, jeden asistent režie, dva členové PR… a nad vším samozřejmě bdí umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.
