Mezi českými miliardáři patrně není většího milovníka zvířat. Developer Evžen Korec jich vlastní kolem tisícovky, přičemž drtivou většinu proto, že jim chtěl dopřát lepší život. V Praze zachraňoval ptáky, v Táboře dokonce celou zoo a ze Slovenska si nedávno přivezl skupinku oslic, které měly skončit na jatkách.
Ten pohled si člověka získá. Šest párů spokojených očí, vytáhlá ušiska a chundelaté hlavy vybízející k pohlazení. Roztomilost, před níž se rozněžní i srdce sebevětšího cynika. Přitom stačilo málo a půltucet přítulných oslíků nemusel na Benešovsku radost rozdávat.
Přesněji ji nemusel rozdávat vůbec. Nikde. Kvůli nerozvážnosti původních majitelů, kteří si je pořídili pro vysokou tržní cenu oslího mléka. Svůj podnikatelský záměr však přecenili, a aby se jim ztráta nekumulovala, rozhodli o jejich utracení.
Život celkem šesti desítek našedivělých kopytníků, kteří dohromady tvořili největší stádo oslů na Slovensku, tak měl skončit na polských jatkách. To se naštěstí nestalo.
Všichni přežili a část z nich našla nový domov právě v soukromém areálu na okraji středočeské vísky Babice u Olbramovic. Na odlehlé farmě s jezdeckým klubem, kterou vlastní zakladatel developerské firmy Ekospol Evžen Korec se svou manželkou Janou.
„Hned, jak jsem se o tom dozvěděl, začal jsem jednat. To ani nebylo na žádnou diskusi,“ líčí v obklopení ušatých savců šestašedesátiletý byznysmen, jenž si život bez společnosti zvířat nedovede představit.
Vedle statku, kde většinu roku pobývá na pět stovek živočichů od ovcí a kozlíků přes koně a poníky až po ptactvo všeho druhu, provozuje více než dekádu mezinárodně úspěšnou chovatelskou stanici psů cane corso a poslední roky mu patří také táborská zoologická zahrada, kterou zachránil před krachem, ačkoli původně zamýšlel odkoupit pouze její dva papoušky.
„Láska ke zvířatům je vlastnost, se kterou se člověk narodí. Buď to v sobě máte, nebo ne. Někdo se vyžívá v rychlých autech a luxusním prostředí, já se cítím nejlépe ve společnosti psů, zubrů a jiných zvířat,“ tvrdí stálý člen klubu nejmajetnějších Čechů.
„Jak se navíc v komunitě pohybujete a vidíte, že některá zvířata jsou v problémech a mohli byste jim pomoct, tak se to pak jen nabaluje,“ doplňuje svého manžela Jana Korcová, která se o farmu u Olbramovic stará spolu se sedmi zaměstnanci.
Nejinak tomu bylo i v případě oslů, kterých Korec do Česka nechal přivézt dohromady kolem dvaceti. Pro většinu domluvil převzetí jinými chovateli. Sám si nechal čtyři, jimž se později narodila dvě mláďata.
Srdceryvný příběh totiž ukrývá dosud nevyřčenou zápletku – jeho hlavními představiteli jsou výhradně samice, navíc tou dobou březí, což ještě umocňuje ohavnost, již bývalí majitelé chystali.
Co přesně se tedy zkraje letošního jara na Slovensku událo? Tamní rolnické družstvo, zahleděné do myšlenky vydělat na sušeném oslím mléku, jehož cena se šplhá do desetitisíců korun za kilogram, si bez přemýšlení pořídilo stádo čistokrevných oslic plemene Romagnolo a vyvolalo u nich takzvanou hyperovulaci, aby mělo jistotu, že zabřezne každá klisna.
Princip byl zřejmý: více oslic, více mléka. Nezvyklý, nicméně při intenzivních chovech povolený krok. Počítá však s jednou podmínkou: při hyperovulaci se musí zajistit, že v děloze klisny zůstane pouze jediný zárodek.
Jakmile se jich vyvíjí více, téměř nikdy nepřežijí a zároveň přímo ohrozí život samice. „Pokud tohle chovatel nezajistí, je to neskutečná prasárna,“ komentuje lehce rozlícený miliardář, jenž jinak hýří optimismem.
„Prasárna je zabít osla, kterého člověk běžně nejí, natožpak když je ve vysokém stadiu březosti, a ještě s průkazem původu.“
Družstvo tuhle podmínku nesplnilo. Navíc zjistilo, že proniknout do řetězců, které by jeho mléko prodávaly, je nad jeho možnosti, což znamenalo „zbytečně“ živit kopu oslů, jejichž strava a péče o ně vyjde nejméně na deset tisíc korun ročně za kus.
Foto Michael Tomeš
Proto měli být utraceni, nebýt pohotovosti místních ošetřovatelů, kteří zkontaktovali zoologické zahrady na Slovensku a v Česku, včetně Korcovy zoo v Táboře.
Oslice se tak povedlo zachránit, nicméně černý scénář se částečně přece jen naplnil: dvě ze čtyř klisen, které si developer přivezl, stihl kvůli dvěma plodům komplikovaný porod, a přestože byly v péči největších tuzemských odborníků z brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity, nepodařilo se zachránit žádné mládě a dlouho se bojovalo i o život samic.
Nepomohla ani skutečnost, že Jana Korcová v blízkosti oslic šest týdnů spala, aby jim v případě porodů probíhajících v nočních hodinách byla nablízku. „Jen se tím potvrdilo, jak je zanedbání péče a neprovedení ultrazvukového vyšetření nebezpečné. Slušný chovatel by to nikdy nedopustil,“ míní Evžen Korec.
Teď, více než čtvrt roku po incidentu, vypadají Alice, Zaira, Pepa, Austria i oslátka Josefína a Elis nadmíru spokojeně. Získat si jejich náklonnost lze bez námahy i pomocí kusu mrkve, byť vycvičit je nebyl zrovna snadný úkol. „Oproti koňům se oslíkům vše vysvětluje hůř,“ podotýká Korcová.
„Musíte na ně opatrně, jsou sví, přirozeně nedůvěřiví a matky bývají zuřivé. Ne nadarmo se o některých lidech říká, že se chovají jako osli,“ usmívá se žena, která se s manželem seznámila v osmdesátých letech v prostorách Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, kde oba působili coby vědečtí pracovníci.
Farmu, nacházející se jen pár kilometrů vzdušnou čarou od nevalně proslulého Čapího hnízda dalšího miliardáře Andreje Babiše, si partneři pořídili v roce 2010. Statek z dvanáctého století zrenovovali, přistavěli další objekty a postupně na přibližně padesáti hektarech vybudovali místo, kde primárně dožívají zachránění nebo starší živočichové.
Ročně do tohoto zvířecího hospicu, jak areál sami s nadsázkou titulují, investují přes deset milionů korun.
„Čím dál více jsme se věnovali záchraně zvířat, především poraněných holubů, až nám dvouhektarová zahrada v pražské vilové zástavbě nestačila. Ptáci se do volné přírody vrátit nemohli, a tak jsme hledali místo, kam bychom je mohli přesunout,“ vzpomíná Jana Korcová.
„Máme mimo jiné chov pávů, na které nám občas chodily stížnosti, že se až příliš projevují. Já to sice těžko chápu, ale sousedům to vadilo,“ doplňuje manžel.
V hlavním městě si tak dvojice ponechala jen chovatelskou stanici s jedenácti špičkovými psy plemene cane corso, kteří sbírají jedno ocenění za druhým. Zbytek zvířectva přesunula na šedesát kilometrů vzdálenou farmu, jež se časem ukázala být skvělým doplňkem pro nedalekou táborskou zoo.
Do ní si Evžen Korec v roce 2015, v době, kdy se zmítala v insolvenci, přijel pro dva ary zelenokřídlé, které chtěl mít ve svém chovu. Nakonec si ovšem pořídil zvířata všechna, včetně přilehlých výběhů a stavení.
„Když jsem viděl tu spoušť v celé zahradě, měl jsem z toho zvláštní pocit. Začalo mě mrazit po celém těle. Už jsem nemyslel jen na záchranu papoušků, ale na záchranu celé zoologické. Uvědomil jsem si, že zoologickou zahradu nemohu nechat definitivně zničit,“ vzpomíná podnikatel, jehož majetek Forbes odhaduje v souhrnu na bezmála pět miliard korun.
Ačkoli mu od počátku bylo zřejmé, že vždy půjde o byznys, který bude z výdělku jeho Ekospolu spíše ukrajovat, o správnosti vzkříšení organizace nikdy nezapochyboval. Stejně tak jeho žena. „Stačilo mi, když jsem viděla, jak zvířátka žijí. Vlastně jak nežijí,“ ohlíží se. „Záchrana táborské zoo měla a má smysl,“ shodují se oba.
Foto Michael Tomeš
V současnosti zoologická zahrada, do níž Korcovi i s pořizovací cenou investovali prozatím kolem třiceti milionů korun, patří mezi nejnavštěvovanější místa jižních Čech (po Hluboké nad Vltavou, Lipně a Českém Krumlově).
Návštěvníkům nabízí přes tři stovky zvířat, z nichž mnohá patří ve svých domovinách k druhům ohroženým vyhynutím. Zároveň se jako jediná v republice věnuje reintrodukci neboli zpětnému návratu zubra evropského do volné přírody.
V praxi to vypadá tak, že zpravidla od pondělí do pátku sedí Korec nad ortofotomapami Prahy i jejího okolí a spřádá plány, kde by postavil jaké konkrétní bytové projekty, zatímco o víkendu věnuje většinu volného času zvířatům.
Pravdou však je, že ta svůj týden na pracovní a nepracovní část nerozdělují, a tak si občas vyžádají přítomnost svého chlebodárce i ve chvílích, kdy s tím zrovna nepočítá.
Jako například loni v létě, kdy sedmičlenná skupinka táborských zubrů využila díry v ohradě, způsobené padlým stromem, a vydala se na nepovolený výlet. Korec a jeho spolupracovníci půltunové tury naháněli týden, než se jim podařilo zahnat je zpět.
Když náhodou na obzoru není zvíře, které by potřebovalo podat pomocnou ruku, věnuje se Evžen Korec teorii; vede vědecké výzkumy a píše psí bestsellery. S knihami Jak prodloužit život vašeho psa a Chov psů – Příručka zodpovědného chovatele si získal tuzemské čtenáře natolik, že vzbudil zájem i zahraničních nakladatelů.
Ve spolupráci s renomovaným mezinárodním vydavatelstvím Europe Books vyšla druhá zmiňovaná publikace zkraje roku nejprve v angličtině. Později se přidala ještě německá a španělská verze a následovat by měla rovněž italská či portugalská mutace.
Kniha Jak prodloužit život vašeho psa byla pro změnu přeložena do ruštiny. „Spoustě i zkušených chovatelů chybějí podrobné a ucelené informace potřebné ke kvalitnímu chovu, tak proč jim je nedat,“ komentuje vystudovaný biolog, který před vstupem do developmentu na začátku devadesátých let pobýval na několika západoevropských univerzitách, například v Göttingenu, Londýně či Paříži.
Dlouhověkostí, na niž se zaměřil v jedné ze zmíněných knih, se zabývá i ve svých výzkumech. Táborská zoo s Ústavem molekulární genetiky byly vůbec prvními, kdo ve významných světových vědeckých časopisech (BMC Veterinary Research, Veterinary and Animal Science) popsal geny, které souvisejí s dlouhověkostí psů plemene cane corso a zubrů evropských.
Jinými slovy: Korec a spol. jsou schopni u těchto druhů zvířat s velkou pravděpodobností předvídat, jestli se dožijí vysokého věku, což jim umožní připouštět k sobě výhradně déle žijící jedince, a tak dát šanci na dlouhý život i jejich potomkům.
Foto Michael Tomeš
Developer Evžen Korec se svou manželkou Janou Korcovou
To, co zjistili u cane corso, se navíc aktuálně snaží ověřit u dalších deseti plemen. Pokud by se princip podařilo zobecnit na všechny psy, umožnilo by to prožít delší život spoustě čtyřnohých chlupáčů, kterých je v současnosti jen u nás podle odhadů kolem tří milionů.
„Zpeněžit se to sice nedá, ale mě to nesmírně zajímá. Můžete dělat různé druhy výzkumů, když ovšem mohu hledat něco, co ještě není známé a může mít zásadní dopad pro život zvířat, naplňuje mě to,“ podotýká spoluautor jedenácti patentů v oblasti molekulární biologie a genetiky.
„V případě, že naleznete konkrétní geny, tak nejenže jste citováni v mnoha publikacích, ale umožní vám to vhodným křížením skutečně vytvořit dlouhověké linie. Pro chovatele je významné, pokud mají psa se střední dobou života devět let a najednou ji prodloužíte na dvanáct. Zvíře přece chcete mít po svém boku co nejdelší dobu a to platí i o mně.“
