Covid ji málem položil, ale díky reorganizaci dostala nejznámější česká značka pánské módy Blažek šanci přežít. Poslední dva roky pomáhal s její záchranou i šéfdesignér Pavel Křivánek. Co všechno změnil?
Trvalo to tři roky. Během nich dostali věřitelé zpátky čtyřiadvacet milionů korun, tedy necelých třicet procent z původního dluhu, který šplhal přes devadesát milionů. K 1. listopadu letošního roku reorganizace formálně skončila a firma definitivně vypořádala staré závazky.
V současné době je její situace stabilní. Provozní zisk ve firmě očekávají letos na úrovni pětadvaceti milionů korun. Spolu se zúčtováním mimořádných výnosů bude hospodářský výsledek přes sedmdesát milionů a hodnota vlastního kapitálu přesáhne dvě stě milionů korun.
Firma se tak dostává zpátky na vrchol, k rokům, kdy se jí extrémně dařilo.
A aby se na špici udržela, k tomu má přispět i její šéfdesignér Pavel Křivánek. K týmu nastoupil před dvěma lety, v minulosti pracoval na stejné pozici třeba ve společnosti Bushman, kromě toho vede osm let i svou úspěšnou značku Paul Brun, která se zaměřuje na český a švýcarský trh a k zákazníkům posílá spodní prádlo, mikiny a tepláky.
Ostatně právě ve Švýcarsku rodák z Brna již několik let žije.
„Jezdím do Prahy tak dvakrát do měsíce. Není to zas taková dálka, trvá mi to šest hodin,“ říká šéfdesignér, který kromě toho, že je vyučený pánský krejčí, vystudoval i dvě vysoké školy – návrhářství v Liberci a Podnikatelskou fakultu na VUT v Brně, obor Řízení a ekonomika podniku.
Jak jste se u Blažka před dvěma lety ocitl?
Výrobnímu řediteli firmy panu Podlipnému na mě dala tip má předchůdkyně Jana Kuťková, která odcházela na mateřskou. Shodou okolností jsem ji před lety v roli asistenta profesora Josefa Ťapťucha učil na UMPRUM.
No, a právě pan Podlipný mi zavolal v okamžiku, kdy jsem na Sicílii doběhl půlmaraton a zrovna jsem se tam hádal s jednou Italkou na recepci. V tom rozčilení jsem ho odbyl, že teď nemůžu a ať zavolá později. Téměř ihned jsem si uvědomil, co jsem to udělal a že už se mi třeba neozve.
To by mě moc mrzelo, protože já jsem si v té době velmi přál, abych mohl tvořit pánskou kolekci, mít k dispozici celé pánské oddělení, to byl můj sen, moci ukázat řemeslo, to, čemu jsem se za ta léta naučil.
Když naštěstí zavolal zpět, ani na chvíli jsem neváhal, věděl jsem, že mě to bude bavit. A to se také děje, mám skvělý tým lidí a jsem velmi spokojený.
Před vámi byla na pozici šéfdesignéra žena. Cítil jste, že coby muž budete mít v práci s pánskou kolekcí určitou výhodu?
Určitě ano, především proto, že si můžu všechno vyzkoušet rovnou na sobě. Mám velmi rád americkou návrhářku Donnu Karan, která to má stejně. Ve svém životopise dokonce napsala, že její prsa viděli už snad všichni. Neustále na sebe svou kolekci oblékala.
A v tom je asi ten hlavní rozdíl, když designuje mužskou kolekci žena, nebo muž. Protože já si to hned vyzkouším a řeknu, co mi vadí, že třeba tahle kapsička je úplný nesmysl, takhle bych ty vycpávky nikdy nedal, že to je moc ženské.
Vidím ty detaily. Zjistil jsem třeba, že máme dámsky vyhotovenou kapsu, a já jsem vyučený pánský krejčí, takže to vnímám z pohledu řemesla, které ctím. Možná i proto dávám velký důraz na kvalitní zpracování.
To musíte hodně trpět, když vidíte běžně dostupnou konfekci ve fashion obchodech, kde jde spíš o cenu než o zpracování a materiál.
No, trpět… Já jsem se naučil nepracovat, když nemusím, když vidím někoho, kdo se nevhodně obléká, tak nehodnotím, pokud se mě sám nezeptá. Protože vlastně nevím, proč se tak oblékl, co za tím bylo, neznám to pozadí. Ale kdyby za mnou přišel a chtěl můj názor slyšet, tak mu ho řeknu. A budu upřímný.
Vy sám máte svou značku Paul Brun, kde se nesoustředíte na obleky, ale spíše na odpočinkovou módu. Můžete z ní něco přenést i do oděvů Blažka?
Určitě. Hodně dělám úplet a spodní prádlo. Na úpletu mě baví, že si tam člověk může dělat, co chce. Jak se říká, dobrý centimetr a úplet snese všechno. Přilnul jsem k tomu materiálu na vysoké škole, když jsem studoval v Liberci návrhařinu. A tam jsme měli overlock, interlock, všechno průmyslové stroje. Já si tehdy vzal studentskou půjčku 120 tisíc a koupil si dva šicí stroje.
Po celá studia jsem ji splácel, ale ty stroje si na sebe už dávno vydělaly. Začal jsem šít spodní prádlo, mikiny, tepláky, dámské oblečení i dětské. A troufám si říci, že třeba u prádla mám opravdu vychytané střihy. Takže když jsem přišel do Blažka a podíval se, jaké prodávají, ptám se jich: A to vám někdo kupuje?
Co konkrétně vám vadilo?
Hodně vysoké sedy, takže když si ten muž v prádle sedl, tak se mu to muselo rolovat. Vždy, když něco šijeme, tak máme modela a jakýkoli střih na něm zkouším, fotím, připomínkuji.
A Blažek měl v tom prádle hezké věci, které ale potřebovaly doladit. Vyměnil jsem gumu, zrušil šití kratšího střihu, protože každý muž má jiné pozadí a ten dosavadní tvar byl nelichotivý. Teď máme jen jeden a zákazníci jsou spokojení.
Jaké další inovace jste přinesl?
Moc se tu nerozvíjela sportovní kolekce, v nabídce byly jen nějaké tepláky, mikina a pár triček. Ale já jsem se chtěl, a na tom jsme se i při mém nástupu domluvili, víc zaměřit na mladou generaci. Aby se neříkalo, že Blažek, to je jenom pro čtyřicet plus. To je špatně, vy si musíte toho zákazníka vychovat.
A vychováte si ho tak, že když už přijde otec se synem do prodejny, tak aby tam něco zaujalo i toho syna a otec mu to rád koupil. Je to prémiová značka a je to poprvé, kdy se kolekce zaměřuje takhle vícegeneračně. I kampaň jsme tak nafotili. Syna jsme chtěli udělat trochu vážnějšího a otce zase omladit, ale nenásilně.
Mladí lidé dnes rádi nosí tepláky, třeba i do práce nebo do školy. Jak se na to díváte? Vadí vám to?
Budete se divit, ale ne. Asi by mi to vadilo, kdyby v nich šli do divadla. Ale samozřejmě záleží na tom, v jakých teplákách. Já sám tepláky pod svou značkou vyrábím a máme je i v kolekci u Blažka.
V nabídce je několik druhů – mohou vypadat jako džíny a regulérně jako kalhoty, akorát jsou z teplákoviny. Je to materiál, který je dobrý na údržbu, dobře vypadá, dobře se nese a když jej dáte do skvělého střihu, můžete si vzít tepláky i k saku a neuděláte žádné faux pas.
Vraťme se k začátkům. Po základní škole jste šel na učební obor pánský krejčí. Vedli vás k tomu doma?
Nevedli, ale nějak jsem k tomu sám tíhl a nemohl se tomu vyhnout, protože babička byla vyučená švadlena a šila i moje maminka. Tehdy za komunistů jsme neměli moc peněz a bylo zvykem, že co šlo, to se „spíchlo“ doma.
Takže nás oblékala maminka – šila podle Burdy, hlavně té východní, když nám pak příbuzní poslali nějakou ze Západního Německa, to jsme teprve byli za hvězdy.
V sedmé třídě jsem si ušil na chatě pod dohledem mamky své první kraťasy. Ale pamatuji si, že můj první návrhářský počin přišel vlastně už ve druhé třídě. Přihlásil jsem se tehdy do nějaké soutěže ve škole, kde se měly ušít šaty pro panenku.
Tak jsem si vzal sestřinu hračku, ustříhl doma kus závěsu a se svým modelem jsem vyhrál. Když jsem pak pyšně přinesl domů diplom, maminka nevěděla, jestli má být šťastná, že jsem byl první, nebo mě hubovat, že jsem zničil závěs.
Vám ale nakonec jen výuční list nestačil, proč?
Já si celý život jdu za tím, co jsem chtěl dělat, a musím říci, že možná proto jsem velmi spokojený člověk. Dříve bylo zvykem, že když jste šla na učňovský obor, tak vás platila nějaká firma a byla nepsaná smlouva, že u ní pak musíte odpracovat dva roky. No a já to takhle měl s firmou Kras v Brně.
Udělat šest set rozparků pro zip, kdy jeden stál deset haléřů, to byl děs.
Kdybych nešel studovat dál, stál bych tam dva roky za pásem. Jenže já tam byl čtrnáct dní na praxi, a to mě vyléčilo. Udělat šest set rozparků pro zip, kdy jeden stál deset haléřů, to byl děs. Já si za těch čtrnáct dní vydělal šest set korun a byl přesvědčený, že se musím dostat na vysokou školu, jinak bych umřel. A povedlo se.
Přijali vás na vysokou školu v Liberci, na návrhářství. Co vám to studium dalo?
V Liberci jsem přilnul k pletáži a koupil si šicí stroje na pletáž. Dnes mám stejné stroje v ateliéru ve Švýcarsku i v Čechách. A protože jsem tehdy chtěl hodně studovat v zahraničí a naučit se německy, poradil mi kamarád, ať se přihlásím na Vysokou školu ekonomickou do Brna, že tam přes Erasmus mohu vyjet do Německa na stáž.
Tak jsem tam jel, naučil se německy, ale bylo mi pak líto, abych tu ekonomku nedokončil, takže jsem se do Brna vrátil a dostudoval. A mezitím už jsem dostával různé zakázky. Šil jsem hlavně spodní prádlo a dělal to tak, jak mi kdysi poradili – nejdřív jsem jej dával zadarmo jako dárek a pak už si je sami chtěli lidé kupovat.
A do Švýcarska jste se dostal jakým řízením osudu?
Přes partnera, který je nukleárním fyzikem. Je šéfem výzkumného jaderného reaktoru. Pro jeho práci v Čechách příliš uplatnění nebylo, takže jsme se odstěhovali do Švýcarska. Když jsem se rozhodl, že letošní zimní kolekce bude inspirována vesmírem, pomohl mi s tím právě po té odborné stránce.
Čím nás tedy zimní kolekce Blažka překvapí? Čeká nás nějaká revoluce ve střihu?
Vesmírem (smích). Když jsem se díval na nabídku dodavatelů materiálů, tak většina z výrobců měla stejné téma jako my. V nabídce metalické látky, hodně blyštivé, technické. Což tedy v naší kolekci tolik nevyužijeme, protože jde přece jenom o konzervativní značku, ale inspiroval jsem se vesmírnou strukturou.
Máme tak odstíny bordó, černé, tmavě modré, šedé, antracitové. A když si takové odstíny poskládáte, vyjde vám rozmanité spektrum barev, k nimž jsem dohledával už jen materiály, které budou příjemné. A to všechno ještě rozsvěcují košile a trička, které máme v různých strukturách, takový chaos, třesk.
A co se týče střihů, tak silueta se začíná uvolňovat. V minulosti se nosily skinny jeans, teď už to tak není. Pás se posouvá zase nahoru na pasovou linii, a tím se silueta rozšiřuje. V kolekci se objeví i kalhoty s jedním sámkem a spíše do gumy. Jsou inspirované tepláky, ale dali jsme je do vlněných materiálů. To jsou trendy, se kterými se budeme setkávat i v létě.
Jaký je dnešní český muž? Náročný, vybíravý, záleží mu na módě?
Náročný na materiály a užitkovou hodnotu. Je to dáno i tím, že si spoustu informací dnes najde a zjistí na internetu. Ale stále platí, že český muž je velmi specifický a úplně jiný než třeba italský. Jezdívám na veletrhy v Miláně, které určují trendy v módě. A tam vidíte, že italští muži si to nové hned vezmou na sebe.
Český muž je velmi specifický a úplně jiný než třeba italský.
A vy tam tak stojíte a říkáte si, že tohle by si na sebe český chlap nikdy neoblékl. Trvalo nám, než jsme ho naučili na skinny jeans, teď, když je už konečně trochu víc nosí, je ta doba pryč, móda se zase víc uvolňuje a než to přijde i do Čech, potrvá to tak rok a půl, dva. Vždy je to tady se zpožděním, ale lepší se to, dřív to bylo i pět let.
Rozdíl je asi i mezi mužem z venkova a tím z města. Každý bude mít trochu jiné požadavky, nebo se mýlím?
Nemýlíte. Na venkově módu příliš neřeší, většinou tam chce muž černé sako a je hotovo. Pro ty náročnější už máme různé kárované vzory, materiály, složení. Ale abych českým mužům nekřivdil, tak je pravda, že módu vnímají už mnohem více než dřív.
Zajímají se o nové trendy a přicházejí k nám s určitou představou. Občas se stane, že jim nesedne, pak jsme tady od toho my, abychom poradili a nalezli nějakou jinou, vhodnější variantu. Protože nechcete, aby zákazník odešel v obleku, který mu nepadne ani nesluší.
Když navrhuji kolekci, chci feedback od všech, i od prodejních asistentek. Od nich vím, že nám třeba v kolekci schází černá košile, nebo že by ji chtěli v barvě champagne.
Anebo že potřebují více prodloužit základní délku kalhot. A já na to musím zareagovat. Protože oni mají tu zkušenost se zákazníky a už i já jsem se někdy ustřelil a udělal třeba kalhoty se dvěma sámky, což byl úplně nevhodný střih. Uznal jsem to a už neopakoval.
Jsou nějaké nové trendy i v košilích?
Stále platí, že by neměla mít tendenci na bocích překypovat. Proto u nás v sortimentu mají všechny košile zadní zeštíhlující záševky, které udělají vždy hezkou siluetu.
Mezi naše novinky patří třeba to, že se bude vracet malá výšivka loga lvíčka na levý přední díl, a to u sportovních košil. Další požadavek je na pohodlnost, a ta se odvíjí od materiálu, proto nabízíme v kolekci velice strečové košile.
A děje se to? Znají čeští muži pravidla etikety? Když se projdete po městě, máte radost z toho, jak chodí oblékaní?
Jsou stále určitá pravidla, kterými by se lidé měli řídit, a ta pravidla stanovuje etiketa. Pokud člověk nechce udělat ve společnosti faux pas, tak by si ji měl nastudovat. Když jsem chodil na němčinu, tak má lektorka mi říkala: Pavle, hlavně nedělej věci blbě, jen když jinak. A s tím se někdy setkávám v české módě, že už je to příliš.
Ono si můžeme říkat, že každý ať si dělá, co chce, nosí, co chce a v čem se cítí dobře. A někdo to nosit umí, i kdyby měl na sobě pytel. Ale pak je taky dost případů, kdy si žena s velkým pozadím vezme bokovky a všichni vidí, že v nich vypadá blbě, jen ona to vidět nechce.
Nebo když si žena, která nemá šíji, vezme rolák. A neví, že by měla naopak nosit výstřihy, aby jí to opticky krk prodloužilo.
Co s tím? Asi nemůžete za každým chodit a říkat mu, v čem chybuje. Navíc jste se svěřil, že takové věci děláte nerad…
Je úkolem nás designérů, abychom lidi vzdělávali. Já mám takový projekt na příští rok – chtěl bych napsat knihu, jakýsi manuál, kde bych shrnul pravidla módní etikety. Dnes máte na každé pozvánce napsané, jaký má být dress code. Ale málokdo už ví, co si pod tím představit.
Co je to black tie a a kreativní black tie, jaký je mezi nimi rozdíl. Nebo casual. A vím, že když mám leskovku, měl bych mít i lakýrky? Že pokud mám smoking, měl bych mít dvojitou manžetu, a když půjdu do divadla, tak musím mít bílou košili?
Říkal jste, že hotová už je i zimní kolekce 2024/2025. Ta bude inspirovaná čím?
Architekturou tady a teď. A ohromně mě navrhování, zkoušení a focení bavilo. Stejně jako léto příštího roku, kde je téma surrealismus. Máme k tomu moc hezkého modela – herce Filipa Březinu, se kterým jsme kolekci nachystali, a myslím, že výsledek je skvělý.
Váš život je hodně pestrý, máte úspěšnou vlastní značku, dobře našlápnuto v Blažkovi, hrajete amatérskou německou volejbalovou ligu v mezinárodním týmu z Německa a Lucemburku a do toho ještě sbíráte lidové kroje. Jak to všechno stíháte?
Občas je to náročnější, ale jak jsem už řekl na začátku, jsem velmi spokojený člověk a dělám to, co jsem dělat vždy chtěl. A kroje, to je takový můj koníček. Z Brněnska jich mám asi dvaadvacet. Věnujeme se tomu celá rodina. Pocházím z obce Nový Lískovec, což je část Brna, a než je komunisté zrušili, pořádaly se tam novolískovské hody.
Po sametové revoluci maminka tu tradici zase obnovila, a tak na slavnosti pokaždé šijeme nové kroje. Loni jsem vyrobil asi jednadvacet vest. Zaměřujeme se hlavně na Brněnsko a já jsem pyšný na to, odkud pocházím. Ostatně i název mé značky Paul Brun je poctou Brnu – znamená vlastně Pavel z Brna.
