Byl problémovým chlapcem, který vyhledával potyčky. Pak ale Jiří Procházka otevřel knihu japonského samuraje a vydal se na cestu skutečného válečníka. Na cestu k vítězství, k titulu šampiona UFC i nejlépe placeného sportovce Česka.
Nejprve neúspěšný úder a promáchnutí. Následně nekompromisní rána loktem z otočky přímo pod oko, po níž soupeř padá bezvládně k zemi. Američan Dominick Reyes ještě dlouho poté zůstával otřesený a nemohl se zvednout.
Oproti tomu fanoušky bojových umění musel tenhle okamžik postavit na nohy. Vyvolat v nich nadšení a taky pocit déjà vu. Druhý zápas Jiřího Procházky v UFC, nejprestižnější MMA soutěži světa, druhé vítězství s efektním knokautem protivníka a druhé ocenění za výkon večera.
Jestliže odborníci a legendy tohoto sportu po loňské
červencové premiéře vítali českého zápasníka ve velké show, začátkem května se
předháněli, kdo mu složí větší kompliment. Uvědomili si, že v lasvegaské
aréně Apex se naplno rozzářila nová zápasnická hvězda.
Už teď se Jiří Procházka proslulostí řadí minimálně po bok tuzemských sportovních velikánů, jako jsou Pavel Nedvěd nebo Jaromír Jágr. Bez přehánění. V Česku sice jeho jméno ještě nerezonuje tolik, v globálním měřítku ale jejich věhlas možná i předčí.
MMA neboli smíšená bojová umění je nejrychleji rostoucí mainstreamový sport, který po celém světě sledují stovky milionů lidí, a taky obrovský, stále se rozpínající byznys.
Procházkovi jediný zápas s Reyesem vynesl kolem pěti
milionů korun (v hrubém), a to má v nejprestižnější organizaci
světa stále vesměs nováčkovskou smlouvu. Connor McGregor, největší marketingová
hvězda UFC, ročně vydělává miliardy a řadí se mezi nejlépe placené
sportovce planety; loni si pro sebe dokonce uzmul post jedničky, když
s příjmem 3,8 miliardy předstihl Messiho, Ronalda i Federera.
Český bojovník by se těmto číslům v nadcházejících
letech rád alespoň přiblížil. Další krok může udělat již brzy. Výhra nad
Reyesem, a především způsob, jakým k ní došel, mu totiž přisoudila
vstupenku do titulového duelu. Po pouhých dvou zápasech. Příležitost, na niž
mnozí čekají roky.
„Je skvělé, čeho se nám podařilo dosáhnout,“ připouští radost muž, který se před vstupem do UFC stal dvojnásobným šampionem japonské organizace Rizin. „Upřímně mi to pořád moc nedochází a kašlu na to,“ pokračuje.
„Nechci si ani připouštět, že se jedná o něco mimořádného, protože vím, že jen dělám svou práci, která je mi přirozená. Byla by hanba se teď plácat po ramenou a myslet si, že jsem někdo.“
V polotěžké váze do 93 kilogramů, kde bijec
s přezdívkou Denisa působí, mají momentálně výsadu poprat se o titul
Polák Jan Błachowicz a Brazilec Glover Teixeira. Pokud by se však někdo
z nich před říjnovým kláním zranil, Procházkovi se naskytne příležitost
zasáhnout do duelu coby náhradník. Jestli naopak vše půjde podle očekávání,
rodák z Hostěradic na Znojemsku se utká až s vítězem tohoto klání.
Kdy by se tak mělo stát, nicméně není zatím zřejmé.
„Na osmdesát procent v říjnu zápasit nebudu, ale může se
stát cokoli a musím být ready, proto se chystám na oba soupeře. Mou
výhodou je, že se nepřipravuji cíleně na termín, ale konstantně. Trénuji
neustále, abych byl vynikající zápasník, přichystaný na boj za jakékoli
situace,“ říká.
Příprava je pro 28letého bojovníka o to náročnější, že
má za sebou vysilující půlrok spojený s intenzivním tréninkem na zápas
s Dominickem
Reyesem, který se kvůli zranění Američana musel odkládat. Dosud si nestihl
pořádně odfrknout. Do toho se učí na blížící se státnice na Masarykově univerzitě,
kde dokončuje bakalářský obor speciální edukace bezpečnostních složek.
„Poslední měsíce byly neuvěřitelně těžké. Myslel jsem jen na
to, abych makal a plnil své cíle. Úplně jsem zapomněl, že jsem kluk, který
by měl mimo jiné žít běžným životem, trochu se bavit s kamarády, abych
vybalancoval svou disciplínu, jinak by mi z toho mohlo hrábnout,“ líčí po
intenzivním tréninku, zatímco po jeho vypracovaném těle stékají poslední kapky
potu.
Při mnohdy až filozofickém povídání s Jiřím Procházkou
se chvílemi ptáte sami sebe, jestli před pár minutami, kdy dělal
sparingpartnera Ondřeji Raškovi, neschytal těch ran do hlavy příliš. Co se
jednomu může zdát jako moudra od duchovního učitele, může druhý považovat za
výstupy generátoru motivačních vět.
Foto Michael TomešSlova jako cesta, vítězství, chaos nebo prázdnota se
prostorem nesou tak často, jako by nahrazovala čárky a tečky ve větách.
Ostatně tomu nasvědčuje i tón, jakým je v pořadí třetí muž světového
žebříčku polotěžké váhy zasazuje do řeči. Jakkoli se ale nad frázemi o tělu
skály či nehybné mysli můžete pozastavovat, z projevu tohoto bijce je
patrné, že jim věří. Věří, že když bude „dělat, co je třeba“, dosáhne svých
snů. A dost možná i díky této své jinakosti se mu prozatím daří jít
jim naproti.
Je tak patrné, že až Forbes příští rok bude sestavovat žebříček nejvýdělečnějších sportovců Česka, přibude k plejádě hokejistů, fotbalistů, pár tenistkám a dvojici basketbalistů také vůbec poprvé zástupce MMA. A když ne za rok, tak za dva, protože Jiří Procházka má jasno: „Nikdy neopouštěj cestu válečníka. Neexistuje nic jiného než ty, tvoje cesta a tvé činy,“ připomíná motto, jímž se řídí.
Máte za sebou dva zápasy v UFC, dvě vítězství knokautem a mluví se o titulovém duelu. Neplyne cesta, po níž jste se vydal, možná až příliš rychle?
Není to rychlé. Za každým vítězným zápasem stojí obrovská a roky trvající práce. Vím, co vše jsem tomu v minulosti obětoval a stále obětuji. Než jsem šel do UFC, měl jsem na kontě přes třicet zápasů, což není málo.
Mohl jsem do UFC vstoupit už čtyři roky nazpět, ale pozdrželo se to právě kvůli tomu, abych se dostal na určitou úroveň a mohl zápasit s žebříčkově lepšími – i kvůli osobnímu rozvoji. Potřeboval jsem do sebe ještě nabouchat pár zápasů, abych mezi elitou mohl předvádět nejlepší výkony.
Naopak by nejspíš mohlo být na mě moc, kdybych zápasy střídavě zvládal, nezvládal. Jenže je zvládám, cítím se dobře, soupeře ukončuju. A myslím, že by to šlo ještě mnohem lépe – a také půjde.
Vzít si vítězství lehčeji, neprat se s tím tolik, aby v zápase nedocházelo k tolika výměnám, které pro mě mohou být kritické. Nerad bych, aby se opakovalo to, co v Rizinu, kde během pár zápasů stačilo málo a mohl jsem klidně prohrát. Zkrátka držet zápasy ve svých rukou a od počátku je směrovat k vítězství.
Co pro to udělat?
Zlepšit techniku, která se dá drilovat donekonečna. Cílem je
mistrovství, japonsky takzvaná kamiwaza. O ni člověk usiluje celý život –
a stejně se jí maximálně jen přiblíží. To mě naplňuje. Chci se přiblížit
dokonalosti boje, stát se téměř dokonalým zápasníkem.
Není to ale jen o poznávání fyzična. Záleží i na
přístupu, který si tříbím celou svou profesionální kariéru, a těch úhlů
pohledu je strašně moc. Jakým způsobem žiju, jak se naladit do zápasového módu,
abych ukázal plnou sílu, jak se cítím před bojem, jak pracuje mysl v boji,
jak se překonávají těžké okamžiky, jak předejít tomu, aby vůbec nastaly.
Kam vůbec vede cesta, po níž kráčíte?
Obecně k mistrovství. Konkrétně k pásu UFC
a jeho následné obhajobě. Věřím, že této mety, o které se mi pár
měsíců nazpět ani nezdálo, s týmem dosáhneme.
To se může stát relativně brzy. Co potom?
To jsou hmatatelné cíle, ještě spolu s materiálními
přáními, že bych si chtěl něco pořídit. Dále mám ale i jasné vize, jakým
způsobem zasahovat do dění kolem sebe, do společnosti.
Jaké vize?
Zatím nechci mluvit konkrétně, je třeba to držet pod
pokličkou. Správný čas přijde. Už nějakou dobu se snažím sám sebe vychovávat
v ukázněného samuraje, člověka, který má řád a bude respektován nejen
ve svém oboru. A byl bych rád, kdybych tyto nejen bojové principy, které
nasakuji, mohl dostat i do společnosti.
Věřím, že v tomto ohledu mám ostatním co předat. Ne ve
všech směrech, protože nejsem dokonalý. Ale při semináři, co jsem měl počátkem
července, jsem si všímal, jak třicítka lidí, která se ho účastnila, opravdu
naslouchala, a já věděl, že myšlenky a zkušenosti, které jsem jim předával,
dopadaly na úrodnou půdu.
Byl tam klučina na vozíku, který se vysekal na motorce.
Mluvili jsme spolu o rehabilitaci a jsem přesvědčen, že se za pár let
bude moct znovu postavit. V takových okamžicích si uvědomuji, že mohu mít
sílu měnit lidem život. Proto bych je chtěl nejen inspirovat tím, co dělám, ale
také se s nimi podělit více o to, čemu rozumím. Chci jim to předávat.
Máte silné národní cítění?
Mám rád lidi kolem sebe v téhle zemi. Ano, vidím
v nich negativní věci, ale také ty dobré. Podle mě máme strašně super
vlastnosti, a to prostotu a upřímnost. Češi se nebojí být sami sebou.
Tenhle pocit nemám nikde jinde ve světě. Když si někdo hraje na něco, čím opravdu
není, tak to v něm lidé rychle rozpoznají, chybou ale je, že tuto lež dost
často akceptují.
Je reálné principy, jimiž se řídíte a které mnohdy vyžadují obětování se, aplikovat na větší část společnosti?
Určitě ne všechny. Můžete ale na lidi vztáhnout například
kodexy cti nebo další podobné věci, které jsou použitelné v běžném životě,
aby si je společnost minimálně uvědomovala. Velkou inspirací mi v tomto je
první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. On je názornou ukázkou,
jak se chová pravý vůdce.
Cítíte se jako vůdce?
Ano, cítím, ale zatím jen pro svou cestu. Lidé sami musí vědět, koho následovat, já mohu jen konat a jít příkladem. Když něco děláte jen pro ostatní, abyste se vyšvihl, není to přirozené. Je třeba následovat své představy o světě a být jim věrný. Vše ostatní zapadne samo.
Jak důležité jsou na vaší cestě peníze?
Je to prostředek ke svobodě a konání dobra.
Ptám se, protože jedním z cílů, o nichž také mluvíte, je stát se nejlépe placeným českým sportovcem.
Tahle nálepka s sebou nese jisté postavení, má zvuk
a její držitel je vnímán jako „někdo“. A jestliže chcete být tím, kdo
bude hýbat společností a bourat některé ustálené pohledy, musíte se stát
„někým“, aby vás lidé respektovali. Paradox ovšem je, že usilujete o tuhle
nálepku, abyste ji vzápětí mohli lusknutím prstu sami před sebou strhnout
a rozbít zavedené systémy.
Jak daleko tato meta je? Kolik si teď nejlepší český zápasník vydělá ročně?
Teď se to blíží desítkám milionů korun. Pořád je to dost daleko, ale věřím, že postupně tu vzdálenost budeme ukrajovat. Chce to pár zápasů. Možná kvůli tomu budu muset udělat ještě nějaké haló na způsob Connora McGregora. Bez toho to patrně nepůjde.
Samotné tituly vám totiž peníze nepřinesou, musíte udělat show, být zajímavý pro lidi. Sice bych si rád udržel tvář samuraje, ale pro svou vizi a cestu udělám všechno, co bude třeba a co bude v mých silách.
Co nyní tvoří vaše příjmy?
Zhruba dvě třetiny pocházejí ze zápasení. Čtvrtinu tvoří
sponzoři a zbytek e-shop BJP, který ovšem stále roste. S nástupem do
UFC se zájem dramaticky zvětšil, loni jsme utržili přes dva miliony korun
a letos jsme tuhle hranici překonali už na jaře.
Původně jsme začínali s fanouškovskými triky, teď
z toho chceme udělat jednu z nejlepších značek zaměřených na bojové
sporty, kde zájemci dostanou vše od rukavic přes chrániče po suplementy.
Nechci, aby lidé kupovali naše výrobky jen kvůli mně. Už to není jen
o Jiřím Procházkovi, ale o nás všech. Přál bych si, aby si BJP, tedy
„bomby jak piča“, osvojili i ostatní. Není to totiž jen kec. Je to
ideologie, životní přístup vyznačující se tvrdou prací a neustálou chutí
posouvat své limity na další úroveň.
S kolika sponzory spolupracujete?
Přibližně s deseti. Tím největším je asi globální
sázková kancelář BetOnline a výrobce chráničů na zuby Opro, v Česku
pak například Fortuna či Telly. Podepsal jsem nedávno smlouvu s Paradigm
Sports, jednou z nejlepších marketingových organizací zastupujících
zápasníky, která nejenže mi dojednává podmínky na další zápasy, ale shání mi
partnery s celosvětovým zásahem. Jejich úkolem je vykomunikovat pro mě
nejlepší podmínky, nejmenší povinnosti a pak mi nabídku předhodit, jestli
ji chci, nebo ne.
Podle čeho si partnery vybíráte?
Nabídek chodí poslední měsíce poměrně dost. Upřímně se nechci
spojovat se značkami, kvůli nimž bych se musel pro peníze sebezapírat. Zároveň
ale nestojím ani o partnerství formou barteru, abych propagoval produkt,
jen abych ho měl zadarmo, nebo o jednorázové spolupráce, že mi někdo dá
peníze za to, že se s něčím jednou vyfotím.
Uzavírám takové spolupráce, u nichž vím, že mi pomohou
na cestě k cíli, o němž jsme se bavili – stát se nejlépe placeným
sportovcem. Chci partnery, s nimiž si budu moct utvořit vazbu
a o nichž budu vědět, že když budu růst, budou schopni růst
i oni a zlepšovat mé podmínky. Taková spolupráce pak i nabírá
jiný nádech, protože trvá dlouho a lidé si mě s danou značkou lépe
spojí.
Investujete také část peněz, abyste je zhodnocoval?
Teď se zrovna chystám kupovat pozemek. Kromě investic do
nemovitostí přemýšlím i o akciích. Plánuji větší peníze někam uložit,
aby vydělávaly další, ale upřímně si v tomhle nechávám radit. Také mám
v hlavě další podnikání, ale to bych moc předbíhal.
Co vám kromě financí a popularity rok v UFC dal?
Spoustu ponaučení. Hlavně jsem se ale utvrdil v tom, že
to, co dělám, dělám správně a mám kolem sebe správné lidi. Hodně strachu,
co se mě drželo dříve, se vytratilo.
Strachu ze selhání?
Strachu ze sebe samého. Jestli opravdu jsem ten, kdo má jít
touto cestou. Ten, kdo má být, jít, bojovat a dojít si pro nejvyšší mety.
Jestli pro tohle chci potit krev. Jestli chci jít znovu do klece a ublížit
svému soupeři. Jsem docela mírumilovný člověk, mám rád lidi a upřímně
cítím trochu sebezapření, když musím jít a nějakého borce vypnout, abych
zvítězil.
Pochyby, které vás testují, vyvstávají pořád. Nonstop. Po
každém tréninku. Co přijdu domů, přehodnocuju, co bych mohl udělat jinak, aby
to bylo příště ještě o stupínek lepší. Snažím se nic si nenalhávat, vidět
vše pravdivě, jedině tak můžu žít naplno.
Mluvíte o sebezapření. Podle záběrů z vašich zápasů to ale nevypadá, že byste měl problém soupeřům ublížit.
Také nemám. V kleci není prostor pro emoce. V boji při zápase – ne při tréninku – je potřeba zmobilizovat všechny dostupné síly a energii k tomu, abyste předvedli mistrovské dílo. Jak já, tak i soupeř tam jdeme s tím, že jeden bude po zápasu vítěz a jeden poražený.
S nadsázkou tam jdeme zemřít. Pokud tím vítězem chci být já, musím soupeře učinit bojeneschopným. Toho se samozřejmě dá dosáhnout s lehkostí a jemností, aniž bych mu více ublížil, já však shledávám krásu v tvrdých a přímých technikách, aby vítězství bylo dosaženo co nejsnazší cestou. Kdyby jemnější způsob boje znamenal rychlejší vítězství, udělám to.
Nejvyšším uznáním v našem sportu proto je, když se dva soupeři před zápasem pokloní, pobaví se, podívají se sobě do očí, předvedou své umění naplno a po boji si podají ruce a chovají se k sobě jeden k druhému stejně jako před ním, nehledě na výsledek. Slušně, s respektem. Tohle by měli všichni bojovníci chtít a měli by to od nich vyžadovat i diváci.
Uvědomělý. Ne vždy takový Jiří Procházka byl. Přemíra energie, kterou oplývá dodnes, ho v minulosti táhla zejména do problémů. „Pořád jsem jen blbnul – na základce, na střední, všude. Veškeré povinnosti jsem dával stranou a někdy to dost odnášelo slušné chování,“ vrací se do mládí.
Jak sám přiznává, neměl nikoho, kdo by jej usměrnil. Táta, policista u zásahové jednotky, zemřel na infarkt, když Procházkovi bylo šest, a máma nevládla dostatečně silnou rukou, aby hyperaktivního kluka v telecích letech držela zkrátka.
Jedna z cílených rvaček na diskotékách dokonce vyústila
v podmínku za ublížení na zdraví. „Byla to mladická nerozvážnost, msta za
kamaráda,“ popisuje Procházka. „Už to nevrátím, ale jsem rád, že jsem
u takových věcí nezůstal a upřel pozornost na něco smysluplného,“
dodává vzápětí.
Moment, který jihomoravského válečníka nasměroval na správnou
cestu, je sportovním fanouškům důvěrně známý, pro čtenáře Forbesu jej lze
shrnout následovně: příchod trenéra Jaroslava Hovězáka a jeho dar
v podobě Knihy pěti kruhů, literatury z pera japonského samuraje
Mijamota Musašiho, která se věnuje psychologickým a fyzickým otázkám
vedoucím k vítězství.
„Samurajství mi ukázalo hlubší smysl boje a života, proč objevovat nejen další techniky, ale především sám sebe. Přimělo mě to strávit se sebou hodně chvil, často v krizových situacích, meditovat, klást si otázky, které jsou důležité, abych našel v životě směr a měl před sebou vizi, za níž chci kráčet a silně jí věřit,“ přibližuje Procházka.
Nakolik ještě v sobě máte své staré já?
Řekl bych, že jsem celý nový. Dokážu být profesionál
a chovat se rozumně, ale na druhou stranu si musím udržovat špetku
mladického chaosu, která mému životu dodá nicotu, prázdnotu, abych
v jakémkoli okamžiku dokázal udělat cokoli.
Co to znamená?
Být prázdný a nemyslet. Vnímat prostor tady a teď. Kniha Prázdnoty, která je pátou sférou v Musašiho Knize pěti kruhů, prázdnotu neboli nicotu popisuje jako prostor, do nějž za vámi intuitivně přicházejí správná rozhodnutí.
Je to nic, kde může být cokoli – jako třeba loket z otočky v zápasu s Reyesem. Teprve když vypnete vědomou mysl a napojíte se na prázdnotu, začnou vás napadat nenormální věci, díky nimž zaútočíte, jak to chvíle vyžaduje. Zároveň mi to dává volnost – jsem hravější, nepředvídatelný.
Krásným příkladem je malé dítě. Když chodí a teprve
poznává věci kolem sebe, nedokážete předpovědět, co udělá. Může udělat naprosto
cokoli, protože mu to dovoluje myšlenková prázdnota. Stejně jako stůl, lampa,
letadlo – všechny tyto věci musel někdo vymyslet. A vznikly jedině
v prázdnotě, kdy mysl je klidná, čistá a cítíte jen chuť tvořit.
Nevím, jestli je to dostatečně srozumitelné, protože to nejde pořádně popsat
slovy. Jak chcete popsat nic?
Jak může člověk tohoto stavu dosáhnout?
Jen tím, že si osvojíte stav nebytí, kdy nemáte absolutně nic, ani sám sebe. Zkrátka neexistujete. Ať už jste bojovník, student, učitel, řidič, nebo prodejce, smáznete tuhle roli ve světě iluzí a stanete se nikým.
Tím, co a jak konáme, si tvoříme povědomí o sobě a udržujeme si stejné myšlenkové vzorce, den za dnem. Tyhle myšlenkové vzorce se musíte snažit rozbourat. Jen tehdy můžete být každý den tím, čím skutečně chcete.
Cílem je tedy být každý den někdo jiný?
Cílem je každý den minimálně jednou v mysli zemřít, abyste mohl dosáhnout stavu prázdnoty. Někdy chvíli trvá, než jej pochopíte. Někdy se to ani nemusí zcela podařit. Navzdory tomu, že si dává velmi záležet, aby své myšlenky předal co nejpřesněji. To, co se Jiří Procházka snaží ve stručnosti popsat, navnímával roky a vedle času jej to stálo spoustu úsilí, trpělivosti a odříkání. I z toho důvodu je český zápasník svým pojetím ve světě výjimečný.
Nicméně proč každý den usedá za volant své Toyoty Hilux,
a ne třeba do kupé od předních německých automobilek, pochopíte záhy poté,
co s ním absolvujete jízdu z brněnského Jetsaam Gymu, kde trénuje, do
dvacet minut vzdáleného bydliště na severozápadním okraji města.
Úzká cesta plná nepřehledných zatáček a později – když
asfalt vystřídají hlína a kamení – i vysoké trávy, větví
a výmolů. Přibližně v její polovině se nachází chata z kamenů
a dřeva. V lese. Uprostřed ničeho.
Jestliže u nedaleké brněnské přehrady se tísní tisíce
lidí, jejichž řev se mísí s burácejícími motory parkujících aut, na kopci
o pár stovek metrů dál panuje téměř absolutní klid. Dostavuje se pochopení
číslo dva. „Hledal jsem přírodu, ticho, samotu – a našel tohle,“ rozhlíží
se po místě, které dva a půl roku nazývá svým domovem. Chtělo by se říci:
ideální prostředí pro rodinný život. To by jím však Jiří Procházka musel žít.
Stotřiadevadesát centimetrů vysoká hora svalů, somatotyp, který by po svém boku ráda měla spousta žen, bydlí nějakou dobu sám. Vedle kamarádů mu společnost příležitostně dělají jen kolemjdoucí divoká prasata či dvojice Rick a Morty ze stejnojmenného kresleného seriálu se svým příběhovým vlakem. „Nemůžu si dovolit trvalejší vztah,“ říká.
„Momentálně všechnu energii dávám MMA, své profesi, a jinak to ani být nemůže. Tomu musím zachovat absolutní věrnost. Jen tak se mi to, co do tohoto sportu vkládám, může vracet, jen tak mohu být úspěšný. Pokud bych svou energii směroval ještě jinam, v dlouhodobém horizontu by mě to ovlivnilo,“ vysvětluje.
Vypozoroval jste z předchozích vztahů, že se ve vašem zápasení negativně odrazily?
Přímo v zápasení ne, ale ovlivňovaly můj každodenní
režim. Neustále ho nabourávaly, protože potřeby dvou lidí budujících něco
společného se neslučovaly s potřebami profesionálního bojovníka. Pokud
chceš něčeho dosáhnout, musíš být v jednotě – sám se sebou, s okolím,
s tím, co vytváříš.
A do budoucna rodina ve vašich plánech figuruje?
Jasně že jo. Mít rodinu je něco nádherného. Když se se mnou fotí děti a beru je do náručí, cítím, jak pěkný to je pocit. Upřímně mě tohle láká, strašně rád bych se utrhl a vložil se do budování vztahu.
Chtěl bych přijít domů a podělit se s někým o své pocity, o to, co jsem zažil. Mám sice kamarády, ale ti nenahradí ženskou, která vám dá lásku a můžete se u ní schovat, když se necítíte nejlépe. Jak jsem ale řekl, tyhle myšlenky teď musí jít stranou.
Mám svou cestu, poslání a přes to nejede vlak. A tak si chvílemi povídám sám se sebou a snažím sám sebe rozesmát, protože mi někdy přijde trapné, jaké je doma ticho.
V jaké fázi vaší cesty se budete moct utrhnout a tomuto lákadlu otevřít?
Vím jistě, že chvíle, kdy si řeknu, teď do toho můžu jít,
skutečně nastane. Kdy přesně to ale bude, nemám tušení. Nechávám to na
prázdnotě, ať kouzlí.
