skip to main content

O válce na Ukrajině nebo české mentalitě. Michal Horáček ve velkém rozhovoru

8 minut čtení

Všechno je sázka. Nic dělá mrtvola. Rokoko máme za sebou. A dívejte se živým lidem do očí, ne mrtvým do řiti. Michal Horáček 2022.

Na terase, která vypadá trochu jako kapitánský můstek, se nabízí výhled za miliony dolarů. Vlevo Týnský chrám, kousek od něj svatý Jakub, za řekou malostranský Mikuláš a Pražský hrad. Kam se podíváte, krása a historie.

Přesně to teď zaměstnává Michala Horáčka. Uprostřed staré Prahy se narodil a teď tu žije. Výrazná a renesanční postava posledních dekád by dokázala hodiny vyprávět o baroku, gotice i rokoku – však se k něčemu z toho taky dostaneme.

Ve vyprávění klenutém a rozvětveném jako barokní oltář přijde řeč ale i na starou partu v české kotlině, na jízdu maybachem, islandskou banku a cestu za štěstím.

Michal Horáček oslavil v červenci sedmdesátku, ale k bilancování má daleko. Znovu začal studovat, tentokrát dějiny umění. Už zase si stoupl do fronty na vzdělání, už zase dělal přijímačky, už zase chodí na zkoušky a dostává jedničky.

„Vzali mě tam a jsem v těžký situaci, protože by bylo strašně trapný pro ty profesory, kteří jsou vesměs o dvacet let mladší než já, aby mně říkali: ‚No teda Horáček, s odřenejma ušima.‘ Takže já se vždycky musím připravit, aby to bylo tak, že mi můžou říct: ‚Jo, to jsme si o tom dobře promluvili.‘ Abych tam někomu nezabíral místo, když berou jednoho z deseti.“

A do téhle školy se dostal tak trochu kvůli téhle písničce: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe. Zarůstá pastvou jen pro oko… Proč jsi tak vzdálené, v perutích oděné baroko?“

„Připravoval jsem se na úplně jinou fakultu. Ale pak mě náhodou potkal jeden člověk a říká: ‚Víte, ta vaše píseň, to Baroko, to je pro mě. Věnuju se baroku, já jsem barokář.‘ To mě zaujalo a říkal jsem, vidíte, to bych mohl studovat. ‚No to byste mohl, ale musel byste udělat přijímačky,‘ řekl on.“

Byl to ředitel Ústavu pro dějiny umění Richard Biegel, Horáček přijímačky udělal, i když nemohl najít maturitní vysvědčení, které po něm chtěli, a musel ho nahradit doktorátem z antropologie. Teď studuje Horáček třetí ročník, píše bakalářskou práci, ve které bude hrát hlavní roli archanděl Michael, a bere zároveň prospěchové stipendium 770 korun i starobní důchod.

Jakou máte motivaci ke studiu? Protože cynik by mohl říct, že ve vaší kariéře už vám to nijak nepomůže….

Reklama

No mně to teda úžasně pomůže! Učím se novou řeč, ty stavby, třeba tady v Praze, to jsou slova, věty. Naučit se novou řeč a používat ji, odkrýt si jejím prostřednictvím úplně nový sféry, zejména tam, kde jste doma! Najednou slyšíte ty příběhy a vidíte jejich cesty… To je přece něco úžasnýho, tady je gotika, tamhle máme baroko – fantastický –, tamhle secesi a všechno mezi tím.

Rozumím, učíte se novou řeč, vidíte teď kolem sebe jiné věci, ale vy byste nemusel dělat nic.

No to by bylo hrozný, dělat nic! Nic dělá mrtvola. Já považuju za velké privilegium ve svém životě, že můžu dělat něco, co mám opravdu do hloubky rád. Kdo to může jen tak říct? Přece trávíme život i tím, že děláme věci, který nemáme rádi. A musíme je udělat, je to v pořádku, je to legitimní, ale není to ta čirá radost.

Já jsem se teď dostal do takový čirý radosti se vším všudy. Teď jsem třeba psal esej o Haasově obchodním domě na Příkopech. Jen taková malá věc jako napsat osmistránkovou esej, srovnat to, že v té době stavěli v Paříži obchodní dům Le Bon Marché, stavěli ho přesně na tomhle principu, na industriální architektuře. A jak to bylo s Crystal Palace v Londýně a v Chicagu…

A najednou se to dostalo do Prahy a i ten Haasův obchoďák ukazuje, jak jsme se taky chtěli podílet na světovém dění a chtěli jsme říct, že ta naše otázka není jenom ta národní, ale že chceme být součástí Evropy a světa. Do tohohle přece musel někdo investovat, někdo musel pozvat slavného architekta své doby. 

A těší vás, když to děláte?

Mě to hrozně těší. Já se těším na zkoušky.

Jak se tedy máte? Teď?

No já se mám úplně úžasně. Nejlíp v životě vlastně. Protože… já vám řeknu ještě proč. Protože když jsem podstoupil prezidentskou kandidaturu, začal jsem najednou cítit, že žijeme v atmosféře žvástu. Všechno musí být rychlý a takový titulkový a omezuje se to na šlehy bičem, který jen mlasknou a zmizí.

Nedostaneme se k ničemu do větší hloubky. Je to vlastně ubíjející – a tohle je můj protijed. Můj protijed proti žvástu. Vážné, seriózní, solidní, nepovrchní prostředí, kterému nechybí hloubka, ale ani žert a humor… Kde to dneska vezmete?