Podle amerického Národního ústavu pro duševní zdraví trpí zhruba 19 procent Američanů nějakou formou patologické úzkosti. Spousta z nich se rozhodla tento problém řešit tím, že si nechali předepsat farmaceuticky schválený a údajně bezproblémový lék xanax.

Ten může mnohým trpícím pacientům pomoct, někdy je ale předepisován neuváženě. V Česku je tento benzodiazepin známý především díky raperům, kteří o něm dlouhodobě referují ve svých písních. Ale často pak umírají na předávkování (nicméně ne ze samotné látky, ale většinou v kombinaci s fentanylem). V Americe je xanax výrazně rozšířený jako lék na všechny možné druhy úzkosti. 

Nový dokument od Netflixu Vem si prášky: Xanax si klade za cíl prozkoumat, co všechno s užíváním tohoto léku souvisí a jak se tato farmaceutická léčba duševních problémů rozšířila tak masivně, že i lidé, kterým by pomohla spíš terapie, často sahají raději po medikaci.

Až v zhruba poslední třetině dokumentárního díla režisérky Blair Foster se dozvídáme o tom, jak dlouhodobé užívání uklidňujících léků může omezit, ba přímo ohrozit zdravý život lidí, kteří s látkami potlačujícími úzkost dlouhodobě operují.

Formálně jde o standardní dokument Netflixu. Střih je dynamický, na obrazovce se neustále něco děje a my jako diváci nemáme ani na chvilku prostor se nudit. Nejedná se o umělecké dílo, které by nás citlivě učilo něco zásadního o tom, jaké to je žít se závislostí na farmaceutických lécích.

Film je exkurze do toho, jak je lehké se na nich stát závislý a jak postupně, nenápadně, ale efektivně ničí životy. A okrajově je o tom, jak i xanax může skutečně pomoct někomu trpícímu úzkostnou poruchou. 

Netflixu se musí navzdory jisté senzacechtivosti uznat zásluha, že poměrně citlivě a dobře ukazuje, že problematika opravdu závisí od případu k případu. Někdo okamžitě podlehne a v omamné síle xanaxu se ztratí, zatímco jiný má jen geneticky větší předpoklady k úzkosti a v omezené míře jim xanax pomáhá žít normální život, bez jakýchkoli vedlejších účinků nebo destruktivních sil, které se s látkou pojí. 

Jeden z nejsilnějších aspektů filmu je, že se snaží alespoň částečně v rámci své krátké a tím pádem divácky atraktivní stopáže vysvětlit i to, jak jsme jako společnost vždycky potřebovali nějakou látku, která utlumí naši komplikovanou psychiku. 

V tomto případě se mluví o počátku duševních nemocí jako o něčem bytostně spojeném s přechodem k industriální revoluci, monotónní práci v továrnách a především k životu ve městech, kde jsme se my jako lidé pak vždycky s někým jiným srovnávali, cítili tlak ze strany konkurence. Potřeba dominance je tu opakovaně ukazována jako důvod, proč jsme začali cítit úzkost. 

Také tlak okolí, spolužáků, kolegů, partnerů nebo rodičů, kteří z nás chtěli mít ty nejvýkonnější a ideálně konkurenceschopné lidi, kteří udělají díru do světa. Všichni víme, že tento pocit má i pozitivní dopady, tedy že konkurence v nás vyvolá motivaci pracovat více a lépe. Ale dokument dokládá, že zejména internet a sociální sítě nás v tomto ohledu posunuly tak daleko, že už to není v rámci naší psychiky zdravé. 

Proč je samotná tematika xanaxu zajímavá, nakonec není kvůli prášku jako takovému, který je dle rozličných výpovědí instantním lékem na úzkost, ale kvůli tomu, co všechno o společnosti jeho potřeba samotná implikuje.

Lidé mluví o tom, že se bojí současného světa. Že se neustále srovnávají s ostatními. Že se navzdory osmihodinové pracovní době snaží pracovat po jejím skončení ještě víc. Potřebují okolí dokázat, že jsou hodnotní, i když jim není psychicky dobře.

Film Xanax velmi schopně popisuje, že to z velké části souvisí s pandemií, v průběhu které hodně lidí zůstalo doma napospas sami sobě a uvědomili si, že bez rozptýlení v podobě kolektivu se necítí psychicky dobře. Odešlo stigma duševního trápení, ale nahradilo ho řešení v podobě instantní medikace ve formě léků jako xanax nebo prozac. 

Jedna z terapeutek v dokumentu přímo popisuje, že v minulosti pacienti mluvili o svých problémech a ona je musela několik seancí přesvědčovat o tom, že mají depresi nebo úzkosti a nemusí se stydět za to, že tomu tak je. Že je to přirozené. Určuje rok 1997 za zásadní přelom, protože v té době v Americe FDA rozhodla, že farmaceutické korporace mohou mít v televizi reklamy na prášky proti depresím a úzkosti.

Od té doby k ní přicházeli pacienti ne s odstupem a strachem z toho, že budou mít diagnostikovanou nějakou duševní nemoc, ale naopak zapálení a rovnou se seznamem prášků z televize a s otázkou, který z nich bude pro jejich nepříznivou situaci nejlepší a nejfunkčnější. 

Bylo by samozřejmě bagatelizující, kdyby Netflix a režisérka Blair jen démonizovaly xanax jako látku, která vede k závislosti a je nebezpečná. Naopak v průběhu devadesátiminutové stopáže ukazují několik příkladů uživatelů, kterým lék skutečně pomohl. Dílo ale upozorňuje, že byl xanax v minulosti i dnes předepisován předčasně a mnoha pacientům se dalo pomoci jinak než jen utlumováním jejich psychické bolesti. 

Naopak se tu opakovaně a hlavně v závěru zdůrazňuje, že méně závažným případům se dá pomoct spíše tím, že si bolest prožijí spolu s terapeutem a pokusí se jí společně porozumět, aby už do budoucna neměla takovou sílu. 

Volba pacientů v dokumentu vystupujících je zvláštní, protože víceméně jsou všichni schopní procházet životem neproblematicky a xanax jim spíš pomáhá utlumovat některé skryté problémy. Všichni mají rodiny, práci, přátele.

Zatímco ukázat skutečně nefunkční osoby, které se trápí tak silně, že xanax, případně jiné benzodiazepiny jsou jednou z mála voleb, jak si pomoct, by mohlo vysvětlit běžnému divákovi, že to není jen nebezpečná látka, ale také často nezbytný prostředek k léčbě. Místo toho tu je mladá slečna, která působí zcela v pořádku, ale bere dlouhodobě jen omezené množství xanaxu, aby ji neovládla úzkost při výkonu práce. Co se týče vyznění filmu, je to zavádějící.

Zajímavým aspektem filmu Xanax je tu napojení na problém s přepracováním a stresem souvisejícím s čím dál víc rostoucím tlakem na produktivitu v kancelářských zaměstnáních.

Mluví se tu ke konci aktivně o „great resignation“, tedy delší čas sledovanému fenoménu odcházení zaměstnanců z firem, kde se cítí přepracováni. Ale také o „quiet quitting“, tedy o nenápadném polevování v práci, které se týká zejména generace Z.

Pro skeptické čtenáře starších generací je nutné zdůraznit, že nejde o nějakou lenost mladých, ale spíš o jejich aktivní snahu nevyhořet – nacházet v práci uspokojení a nepracovat nad hranici toho, co je zaplaceno. Xanax s tím souvisí tak, že generace před Z se raději uklidňovaly prášky a alkoholem, než aby nedaly práci absolutní maximum. Což je něco, co současní mladí lidé volající po čtyřdenním pracovním týdnu odmítají. 

Xanax je zajímavým dokumentem především v tom, jak schopně vypovídá o současné době. Nejde se tu do hloubky v rámci historie samotného léku, ani jeho tvůrců, ale snaží se přijít na to, proč jsme se jako společnost stali tak úzkostnými.

Proč i nejpopulárnější hudební žánr dneška, tedy rap, místo o kokainu a alkoholu vypovídá spíš o na předpis dostupných lécích, které tlumí úzkost a deprese, tedy o xanaxu a prozacu. Není to o tom, že by to byly zvlášť zábavné látky, ale spíš o tom, že nejmladším nechybí zábava, kterou by si museli uměle zvyšovat, ale spíš na sobě cítí takový tlak, že se musí uklidňovat. 

Podobně radikálně se tu mluví o fenoménu současného mužství, kde terapeuti a terapeutky popisují, jak je těžké muže rozmluvit, protože byli vychovávaní v tom všechno překonat a „pochlapit se“. Na druhou stranu trpí častěji drogovou závislostí nebo alkoholismem, protože se za to stydí méně než za terapii, která přece pro drsné muže není. Podobná korelace je pak ještě intenzivněji sledovatelná v Americe u mužů jiné barvy pleti než bílé, kde je důraz na tradiční maskulinitu větší, jak se v dokumentu skrz statistiky dokazuje.

Význam dokumentu Xanax tak není tak silný v samotném tématu, tedy v užívání a nadměrném užívání této látky, ale spíše v tom, jak stručně a velmi schopně popisuje nedávnou historii a vývoj společnosti, který vedl k tomu, že se na něm stalo tolik lidí závislých.

Ostatně předávkování xanaxem je velmi okrajová záležitost, zatímco pro lidi, kteří ho nemají předepsaný, je lehké narazit na dealera, který jim ho prodá říznutý nebezpečným fentanylem. 

Závislost provází lidskou společnost celou její historii a jedny z nejlepších literárních i filmových děl o ní vypovídají. Nejde většinou o samotnou látku, ale takříkajíc o únik sám od sebe. V posledním netflixovském dokumentu se v rámci možností dozvídáme do velké šíře, proč se jedni z nás trápí dnes tolik, že raději zmizí do otupělosti.

Někteří z genetických důvodů duševní nemoci, jiní ze socioekonomických. Další pak protože je to sranda, která se ale pak dlouhodobě zvrhne do děsivějších rozměrů.

Podobně provokativních dokumentů by Netflix měl točit víc. Jde o jedno velké téma, ale otázek o dnešku klade mnohem víc, než omezený prostor jednoho problematického léku nabízí.