Málokdy se dá říci, že katastrofa může být zrodem pro něco nového a jedinečného. V příběhu značky Rako to tak je. Její historie se začala psát před 140 lety, kdy povodeň na Rakovnicku zatopila a zničila kamenouhelné šachty. Nikdo netušil, že v haldách hlušiny se skrývá lupek, díky čemuž se zrodí slavné české keramické závody.

Už v roce 1883 se v nich rozjela výroba a obklady mířily do celého světa. Stále je jimi obložen třeba tunel Holland, který spojuje Manhattan a New Jersey, a nově jsou k vidění i na dvou katarských fotbalových stadionech.

Značka, která patří k nejstarším v českém průmyslu, přežila obě světové války i změnu režimů a dnes ji vlastní rakouská firma Lasselsberger, která v České republice působí už od roku 1998. Jejím jednatelem je Roman Blažíček.

Za poslední dva roky musel zvládnout koronavirovou pandemii, během níž firma dokončila investici do nové linky na obkládačky za stovky milionů korun, letos zase čelí krizi energetické. „Už jsem řešil ve svém manažerském životě leccos, ale tenhle rok je naprosto specifický a obávám se, že problémům, které nás potkaly, ještě není konec,“ říká na úvod.

Náš rozhovor vedeme v době, kdy do konce roku zbývají zhruba tři týdny. Už si tedy můžete dovolit menší rekapitulaci. Jaký pro vás rok 2022 byl?

Začnu od energií. Začátek jejich růstu jsme zaznamenali už v létě minulého roku. Pokračování v tom roce letošním bylo umocněno válkou na Ukrajině, která začala ovlivňovat ceny energií prodávané na evropských trzích. Došlo k zásadní velké volatilitě, to je to nejhorší, co nás postihuje. Netušíme, jak se bude celá situace na trhu vyvíjet dál.

Jsme energeticky náročná výroba, která funguje čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. Naše technologie nejde jednoduchým způsobem vypínat a zapínat, nemůžeme si dovolit fungovat podle toho, jak se vyvíjí ceny energií, a podle toho zvyšovat nebo snižovat výrobu. My prostě vyrábíme trvale na maximální výkon, abychom měli výrobu co nejefektivnější a nejúspornější.

Jakékoli výkyvy, odstávky, poruchy jsou pro nás spojené s dodatečnými náklady, které nám pak dělají problémy v hospodaření. 

Jak moc vám náklady na energie vzrostly?

Nahoru šly zhruba o osmdesát až sto procent. V celkových nákladech jsme měli energie na úrovni do pětadvaceti procent, teď se nám to vyhouplo ke čtyřiceti procentům. Pokud bychom pracovali s cenou na denním trhu, tak se dostáváme až k sedmdesáti procentům. Pro letošní rok jsme měli část energií nakoupenou, část jsme dokupovali právě na denním trhu. Mix nákladů, který jsme měli pro letošní rok, nám určil potřebu pracovat s výstupní cenou.

Kromě energií máme celou řadu dalších vstupů do výroby, které jsou ale také energeticky náročné, takže i naši dodavatelé nám v průběhu celého roku navyšovali ceny. Dá se říci, že neplatily žádné dlouhodobé obchodní vztahy s dodavateli, přestože naše smlouvy jsou minimálně na rok.

Hrálo se o to, jestli dostaneme materiál za novou požadovanou cenu. Pokud ji neakceptujeme, tak nám pravděpodobně nebudou schopni dodávat. Byli jsme tedy postaveni do situace – Ber, co nabízíme, když ne, vezme si to někdo jiný. Začalo to už třeba špatnou dostupností palet a kartonů. 

Jsou naopak nějaké suroviny, kde máte oproti ostatním výrobcům výhodu?

Naštěstí se nás netýkala problematika dovozů vstupních materiálů z Ukrajiny, kde začala v únoru válka. A to především surovin, což postihlo jiné výrobce keramiky, například španělské nebo italské, kteří dlouhodobě na Ukrajině nakupovali, především v těch oblastech, které jsou válkou postižené.

My máme 96 procent produkce zajištěné vlastními zdroji v České republice. Konkrétně se bavíme o keramických jílech, živcích nebo kaolinu, což jsou takové tři hlavní základní suroviny, které se při výrobě keramiky používají. Těžíme je v různých částech země, většinou v blízkosti našich výrobních továren, což je jeden z benefitů i vůči životnímu prostředí

A zásoby těchto surovin jsou dostatečné?

Záleží, o jaké perspektivě mluvíme. Pokud Evropa žádá odchod průmyslu ze svých zemí, tak to není podstatná otázka, protože do deseti let tady nebudeme vyrábět. Pokud bude zájem pokračovat, pak jich máme dostatek.

Je tady ale jiný problém. Suroviny tady jsou, existují, ale různá omezení, nechuť povolovat a rozšiřovat těžbu, nám za chvíli nedovolí se k nim dostat. A netýká se to jen nás, je to problém, který tady bude vznikat ve střednědobém horizontu i v dalších odvětvích.

Jedná se například o stavební písky, štěrky. Stavaři začínají mít obrovský problém s dostupností těchto základních materiálů pro výstavbu infrastrukturních staveb dálnic, železnic. Víte, na jednu stranu má Evropská komise vizi mít surovinovou nezávislost na zbytku světa, ale na druhé straně se nevytváří takové legislativní podmínky, aby mohla vznikat. 

Takže může nastat situace, že surovin u nás v zemi bude dostatek, ale nebude možnost se k nim dostat?

Přesně tak, nebude možnost je využívat, protože firmy nebudou mít oprávnění je těžit. 

Jaký byl ještě letošní rok z hlediska prodeje a zájmu zákazníků o vaše materiály?

První polovina roku byla na velmi dobré úrovni, od té druhé poloviny se začala situace průběžně zhoršovat a křivka propadu má dlouhodobější tendenci. 

Znáte důvody?

Postupně klesá stavební výroba, to je zřejmé. V prvním pololetí se ještě dokončovaly běžící projekty a některé se ještě stále dokončují, ale výrazně se snížilo zahajování nových, to je vidět i na počtu žádostí o stavební povolení, který je nižší. Řada developerů začala přibržďovat výstavbu nových bytů, i s ohledem na to, že se zpřísnily podmínky pro poskytování hypotečních úvěrů, tím pádem dramaticky poklesl zájem o nové bydlení.

Co naopak pokračuje relativně uspokojivě, jsou infrastrukturní stavby. Ohrožení pak vnímám u veřejných staveb, které financují města a obce. U nich cítíme velkou nejistotu. A co se týče privátních staveb, které tvoří polovinu z našich veškerých investic, tak tam je ten pokles rovněž citelný.

Letos ještě měla řada firem část energií nakoupenou za přijatelných podmínek. Pro příští rok to ale nemá zajištěno osmdesát procent průmyslových spotřebitelů, takže budou pracovat s cenami denního trhu a to je velká neznámá.

Druhá neznámá je dostupnost energií, přestože se zdá, že zima by mohla proběhnout díky naplněnosti zásobníků bez zásadních problémů. Pokud ale nastane větší a delší mráz, může to ovlivňovat ceny na denním trhu. A například my jsme závislí ze dvou třetin na plynu, zbytek tvoří elektrická energie. 

Když vás tak poslouchám, nemůžu se nezeptat. Zdražovali jste?

Nejsme schopni zvýšené náklady kompenzovat jinak než je přenést na naše zákazníky. Takže ano, byli jsme nuceni zdražovat, a to několikrát během roku, naposledy na začátku listopadu.

Když to sečtu, celkově jsme zvedli ceny od začátku roku o více než čtyřicet procent. Ale protože nejsme jediní, tak na to naši zákazníci reagují s pokorou a snaží se to pochopit. Většinou to jsou velkoodběratelé, kteří dále pracují se stavebními firmami, developery a konečnými spotřebiteli.

Kam vaše výrobky nejčastěji putují? 

Vyrábíme ročně zhruba 28 milionů metrů čtverečních. Třicet procent produkce zůstává v České republice, zbývajících sedmdesát procent exportujeme. Velkou část na trh Evropské unie, menší do světa, do všech dostupných kontinentů. Máme spoustu projektů v Asii, na Blízkém východě, dodáváme i do Jižní a Severní Ameriky. Jde asi o osmdesát zemí, kam se naše výrobky dostanou.

Začátkem krize a zdražování se nám ale exportní trhy vzdálily, protože ceny, které jsme jim schopni nabídnout mimo Unii, jsou tak vysoké, že jsme ztratili konkurenceschopnost vůči výrobcům právě z třetích zemí. Uspět jsme schopni v případě, že jde o speciální výrobky.

Cena energií šla dramaticky nahoru v Evropě, v jiných částech světa sice také, ale o desítky, nikoli o stovky procent. Momentálně jsou naši největší konkurenti z Turecka, Indie, částečně z Číny. Přestože právě Čína je zemí, jejíž export do Evropské unie je zatížen cly, tak díky současné neschopnosti Evropy vyrábět, se jí dovoz začíná i tak vyplácet. 

Nemůže na to mít vliv i klimatická politika Evropské unie. Sám se netajíte tím, že k ní máte své výhrady. 

Nemáme jako firma absolutně žádné výhrady k politice klimatických změn ve smyslu jejího hlavního cíle a to je snižování emisí skleníkových plynů. Otázka je, jakým způsobem se ta politika přivede k životu, jak rychle se požadují změny, především v podnikové sféře, v oblasti energeticky náročného průmyslu, který patří mezi největší emitenty.

Časová osa, kterou Evropská komise nastavila, je pro řadu průmyslových odvětví nerealistická. Hlavním aspektem nejsou peníze, i když hrají obrovskou roli, ale dostupné technologie. Většina výrobců energeticky náročného průmyslu nemá k dispozici v současné době technologii, kterou by mohli nahradit fosilní paliva – většinou se to týká zemního plynu nebo i elektrické energie, která není v dnešní době stoprocentně vyráběná jako zelená.

To, co kritizujeme, je čas, který průmysl dostal, aby zrealizoval zásadní změny v procesech a technologiích. Jsme přesvědčeni, že je potřeba tu cestu zrevidovat. 

A pokud se to nepovede?

Pak jsou dvě možnosti. Evropský průmysl se stane nekonkurenceschopný, v Evropě i ve světě. Náklady budou tak vysoké, že hrozí, že z Evropy odejde a s ním zmizí i pracovní místa. A nakonec to povede k úplně opačnému efektu – v Evropě nižší výroba a celkově vyšší emise. Přitom, jak už jsem říkal, my děláme maximum pro to, aby byla naše výroba co nejefektivnější a nejšetrnější, máme nejmodernější pece a chováme se jako správný hospodář.

Pojďme k tomu, co je dnes ve světě obkladů trendy.

Stále větší formáty a široké možnosti designu. Dnes se používají třeba techniky digitálního tisku, kdy jsme schopni na keramiku vytisknout fotku a vypálit ji. To dává obrovské možnosti pro zachycení designu a jeho detailu.

Krize ale začíná malinko posouvat požadavky zákazníků směrem k nižší ceně. Takže pak se ustupuje od velkých rozměrů nebo náročnějších technologií. Bohužel procesu pálení, který je nejnákladnější v celé výrobě, tomu se nemůžeme vyhnout, a pokud chceme zachovat kvalitu materiálu, především jeho pevnost a čistitelnost, není možné počítat s nějakým dramatickým zlevněním. 

Jak dlouhý je proces výroby?

Proces je poměrně složitý. Kdybychom měli vzít výrobu od okamžiku, kdy se natěží surovina, až do chvíle, kdy je výrobek zabalený a připravený k expedici, tak je to několik dní. Proces pálení keramiky je v řádech desítek minut. 

V kolika továrnách vyrábíte?

Máme pět výrobních závodů. Jeden v Lubné u Rakovníku, kde vyrábíme obkládačky. Ty mají specifikum v tom, že mají nasákavost do deseti procent. Další velkou továrnu máme v Chlumčanech. Tam se vyrábí pouze dlaždice s nasákavostí do půl procenta.

A pak to jsou tři menší závody – jeden v Podbořanech na obkládačky, druhý v Borovanech na dlaždice a třetí v Horní Bříze, kde vyrábíme mozaikové formáty, dekorace, doplňky k základním výrobkům. Kromě toho má Lasselsberger v České republice ještě další dvě podnikatelské skupiny. Jedna se zabývá těžbou surovin LB Minerals, druhá sestra vyrábí suché smaltové směsi pod značkou Cemix. 

Kolik máte zaměstnanců a jaký je obrat a výhled do dalších let?

Máme patnáct set zaměstnanců v keramické výrobě. A co se týče obratu, tak se pohybujeme kolem pěti a půl miliardy korun. V předchozích letech to byla částka kolem čtyř miliard. Předpokládáme, že objem stavební výroby bude klesat a s tím i spotřeba našeho materiálu. Odhaduju, že půjdeme dolů o nějakých deset procent.

Pokud nebude dostatek energií, tak přicházejí v úvahu i propouštění a snižování výroby a celková reorganizace. Myslím, že si jsou všichni vědomi toho, že firma nemůže dlouhodobě nevyrábět a držet vysokou zaměstnanost, a doufám, že takhle uvažuje i česká vláda. A bude maximálně hledat podmínky na zastropování cen a pomoc podnikatelské sféře.