Po odchodu Tomáše Satoranského do španělské Barcelony byl Vít Krejčí jediným českým basketbalistou v NBA. Tuhle pozici teď už jistou nemá, protože ho nedávno klub Atlanta Hawks, kde v minulé sezóně působil, vyškrtl ze soupisky.
Jako volný hráč si tak teď třiadvacetiletý Krejčí hledá nové angažmá. A nejlepší basketbalové soutěže světa se nechce vzdát.
Mezitím ale zvládl v Písku, ve kterém svoji basketbalovou kariéru začínal, otevřít zrekonstruované hřiště pro veřejnost, aby měly tamní děti z lepší šanci najít mezi sebou třeba dalšího budoucího zástupce českého basketbalu v NBA.
Právě americká liga na rekonstrukci hřiště s designem od českého umělce Martina Kafese spolu s dalšími sponzory i samotným Krejčím přispěla.
V polovině srpna vás Atlanta vyškrtla ze soupisky. Máte už představu, kde budete hrát?
Je to další fáze, která mě teď čeká. Na druhou stranu s tím toho teď zas tolik neudělám. Měl jsem informaci, že taková možnost tady je, už před olympijskou předkvalifikací. Takže pro mě bylo důležité využít reprezentace k tomu, abych se nějak ukázal. Zbytek už je trochu mimo moje síly.
Ale pracujeme s agentem na novém angažmá. Určitě bych ještě chtěl zůstat v NBA a věřím, že jsem ještě neukázal všechno, co v sobě mám. A ještě nechci tenhle můj sen vzdát. Pokud bude šance, tak se toho budu držet a doufám, že dostanu příležitost.
Cítíte zájem od dalších týmů?
Nějaké týmy už se poptávaly. Monitoruji to, ale nijak zvlášť o tom teď nepřemýšlím. Uvidíme, co bude. NBA takhle funguje, že jeden den to vypadá nějak a hned den další je všechno úplně jinak. O tom už jsem se párkrát přesvědčil. Když jste hráč NBA, nemá smysl se bát, co bude, protože to stejně nikdo nikdy neví.
Ono se to děje i těm největším hvězdám, že se ze dne na den stěhují…
Je to tak. Proto je pro mě nejdůležitější odpracovat si vždy konkrétní den, zlepšit se a co přijde zítra, přijde zítra.
V Atlantě jste moc nehrál. Jaký to pro vás byl rok? V jednom rozhovoru jste říkal, že uplynulá sezóna u vás byla hlavně o disciplíně, když občas chyběla motivace. Cítil jste frustraci z toho, že nehrajete?
Byl to pro mě hodně mentálně těžký rok. Jelikož jsem téměř nehrál, musel jsem motivaci hledat někde jinde. A ne vždycky tu motivaci najdete. Když jsme se vrátili z osmidenního tripu se čtyřmi zápasy ve třech městech a nehrál jsem během něj ani minutu, tak to bylo těžké.
Na druhou stranu jsem se naučil, že ne vždy věci jdou podle plánu. A lepší je věřit pořád v to, že ta tvrdá práce se jednou vyplatí, že se to jednou vrátí. O tom byla celá moje sezóna.
Měl jste i nějaké světlé herní momenty, kdy jste dostal prostor a něco se vám povedlo tak, že jste z toho měl dobrý pocit?
Takové momenty samozřejmě byly a ty mě právě namotivovaly do další práce. Kdyby to bylo celých osm měsíců úplně bez hraní, tak by to bylo hodně složité. Ale měl jsem štěstí, že jsem občas dostal šanci alespoň na chvíli vyběhnout nebo nastoupit v G-League (nižší liga NBA, pozn. redakce) a to mi pomohlo se trochu motivovat a soustředit se na další práci. Byl to dlouhý a namáhavý rok, ale hodně jsem z něj i vytěžil a snažím se dívat spíš na to pozitivní.
Jak byste porovnal Atlantu s Oklahomou, kde jste byl v prvním roce v NBA?
Zrovna u těchto dvou týmu bych řekl, že ty rozdíly byly velké. Ať už co se týče města samotného, tak i z pohledu organizace. Město Oklahoma City je velmi malé, což je velký rozdíl v porovnání s Atlantou, kde to víc žije. OKC bylo ve fázi přestavby, zakládá si na vývoji hráčů. Zato Atlanta už prostě musí vyhrávat teď. Takže to, jak se tým vede, organizace, trenéři a vše na co se dbá, bylo v každém tom týmu trochu jiné.
Často hráči se zkušeností z NBA mluví o tom, že je to hlavně velký byznys. Máte také takový pocit?
Rozhodně. A vracíme se k tomu, co jsem říkal před tím, že se vše děje ze dne na den. Pokud mě NBA něco naučila, tak nikdy moc nevěřit, co vám lidi říkají. Jeden den je to tak a druhý den jinak.
Když jsem byl trejdovaný z OKC, tak ještě ten den mi trenér říkal, jak je se mnou spokojený a jak je rád, že jsem zdravý a že budu mít spoustu příležitostí hrát. O pár hodin později už jsem nejel na trénink a druhý den jsem mířil do Atlanty na trénink s úplně jiným týmem. Je potřeba se od toho oprostit a žít den za dnem a makat.
Na olympijské předkvalifikaci jste byl tahounem reprezentace. Cítíte, že byste mohl mít v reprezentačním týmu důležitější roli? Na mistrovství Evropy v Praze vás řada fanoušků chtěla vidět hrát, ale toho času na palubovce nebylo moc…
Vždycky záleží na tom, kdo přijede. Teď chyběl Tomáš Satoranský i Jan Veselý, takže jsem tu roli měl větší. Každopádně to pro mě byla role, kterou už jsem dlouho neměl. Naposledy jsem byl leader asi v mládežnické reprezentaci nebo možná ještě v Písku.
Ale jsem rád, že jsem měl důvěru trenérů, s tím se vždycky lépe hraje, když vám trenér věří a dává vám balony. Hrálo se mi fajn. Na druhou stranu se ta role vždycky může změnit, takže je potřeba být připravený na všechno.
Kromě toho, že jste v Písku otevřel nové hřiště, jaký máte teď program? Trénujete, nebo odpočíváte?
Jsem teď doma ve Strakonicích a trénuji tam a v Písku. Po tom, co jsem se vrátil po reprezentaci, jsem měl tři dny volna a pak jsem zase začal trénovat. Ale zatím doma, protože jsem chtěl strávit i nějaký čas s kamarády a rodinou.
Jak vás napadlo zrekonstruovat školní hřiště? Inspiroval vás Tomáš Satoranský, který loni otevíral nové hřiště v Praze na Pražačce?
Určitě jsem se tím nechal inspirovat. Vždycky jsem chtěl něco takového v Písku udělat, ale nevěděl jsem moc, jak to půjde. Když jsme s tímhle nápadem přišli s Phillipem (Phillip Parun je Krejčího agent, pozn. redakce), tak se to dalo do pohybu. Měli jsme velkou podporu od města, basketbalové federace, od NBA. Díky tomu to bylo proveditelné i celkem rychle. A myslím si, že se to povedlo.
Je to pro mě takový splněný sen. V Písku jsem vyrůstal, moje basketbalová cesta tam začínala, takže jsem rád, že tomu městu a klubu můžu něco vrátit. A také doufám, že se díky tomu hřišti najde nějaký nový talent, který bude reprezentovat Písek v národním týmu nebo v nějaké jiné lize.
Je to tedy školní hřiště, které otevíráte všem…
Je to tak. Zrenovovali jsme hřiště u základní školy J. K. Tyla, je tam nový povrch, koše, malá tribuna a hřiště bude otevřené 24/7 pro veřejnost.
Na rekonstrukci přispěla i NBA. Museli jste její zástupce s projektem nějak detailně seznamovat, aby na něj liga dala peníze?
Museli jsme předvést návrh. Je to zařízené tak, že podle toho, kolik hráč daruje peněz, tak NBA dorovná stejnou částkou. Je to super, že NBA podporuje projekty u hráčů doma a pomáhá i v zemích, kde basket není největším sportem. Jsem za to extrémně rád a doufám, že v budoucnu budeme moci vymyslet ještě spoustu projektů, které pomohou českému basketu.
Můžete specifikovat částku, na kolik hřiště nakonec vyšlo?
Celkově na to byly téměř dva miliony korun. Jak od NBA, od Písku, ode mě i od dalších sponzorů.
