Úspěšná česká umělkyně Eva Koťátková, která letos počtvrté v řadě obsadila první příčku Art Indexu J&T Banky, přivezla do Národní galerie v Praze svou dosud největší sólovou výstavu z francouzského Bordeaux.
Ve Velké dvoraně Veletržního paláce nechává návštěvníky vstoupit do těla obří velryby, do zdánlivě banálních příběhů, které nás v každodenním životě obklopují, i do vlastní nekomfortní zóny.
Nositelka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2007 a v současné době nejúspěšnější česká umělkyně na mezinárodním trhu s uměním se narodila v roce 1982 v Praze, absolvovala zde Akademii výtvarných umění a v roce 2016 dokončila doktorát na Vysoké škole umělecko-průmyslové.
Výstavu s názvem Moje tělo není ostrov, kterou uvedla Národní galerie jako svůj největší výstavní počin sezony 6. prosince, připravila Koťátková původně do prostor Muzea současného umění CAPC v Bordeaux, kde probíhala od února do konce května letošního roku.
Je to dosud největší sólová výstava mezinárodně uznávané umělkyně, která absolvovala mnoho zahraničních stáží od Vídně po San Francisco a vystavovala po celém světě od Benátek po Sydney. Ve Veletržním paláci potrvá do 4. června příštího roku.
Podoba expozice přímo vybízí k putovnímu formátu – jde o příběhy zabalené do beden, jako by se měly rozbalit, odehrát, zabalit a zase převézt dál. V prostorách galerie v Bordeaux, pro něž byla výstava vytvořena, měly tyto bedny ještě širší význam – galerie CAPC totiž sídlí v místnosti, která historicky sloužila jako sklad zboží, které se dováželo z kolonií.
Podle kurátorky francouzské instituce Sandry Patron podoba výstavy, kde je všechno zabaleno v krabicích, evokuje myšlenku, že společnost jedince neustále škatulkuje: „To u Evy probudilo zájem o téma, jak společnost vytváří tlak a jak se mu jedinec přizpůsobuje,“ přibližuje Sandra Patron s dodatkem, že osvobození vede skrze kreativitu.
Koťátková ve své tvorbě kombinuje různá média – objekty, sochy, koláže, textilní kostýmy, hudbu i texty, aby z nich vytvořila mnohovrstevnaté instalace, které diváka ponoukají k interakci. A ta je více než žádoucí – vytvářet pro návštěvníka impulzy nejen k tomu, aby se zamyslel, ale také aby si díla vyzkoušel na vlastní kůži, je u Koťátkové typickým jevem.
Používá k tomu ready made objekty, jako jsou například školní židle, obnošené boty nebo polštáře a peřiny či zvětšeniny běžných předmětů, jako jsou nůžky nebo pilulky. Kombinuje je s vlastními výtvory v podobě masek bájných tvorů s mnoha (nebo naopak žádnými) končetinami.
Textilní bájné bytosti představila Koťátková už loni v pražské MeetFactory na komornější přehlídce s názvem Rozhovory s monstrem. „Naše společnost je postavena na nerovnosti a vyčleňování. Od dětství je v nás cíleně budován strach z jiného, neznámého. Na odlišnost není čas, pro systém představuje hrozbu. To, co je jiné, je často označováno jako nefunkční, neúplné nebo nemocné, něco, co potřebuje opravu či vyřazení z chodu,“ řekla tenkrát k motivu výstavy – monstru, které ztělesňuje naše naučené obavy a strachy –, sama autorka.
Koťátková v roce 2021 zabodovala také výstavou v bratislavské Kunsthalle LAB. Motiv obou loňských přehlídek byl obdobný, jako který rozvíjí v aktuální pražské expozici. Už název slovenské výstavy – Zvykněte si na mé tělo, mně se v něm žije dobře, mluví za své. „Koťátková se zajímá o marginalizované hlasy, hlasy lidí, kteří nezapadají nebo schválně nechtějí zapadat do zavedených kategorií. Bojují o své místo ve společnosti, či dokonce ve svém těle,“ napsal o její výstavě tehdy kurátor Jen Kratochvíl.
Také instalací Moje tělo není ostrov Koťátková poukazuje na to, jak hluboce jsou naše životy ovlivněny sociálním prostředím, jeho kódy a normami. V obřím těle – částečně velrybím, částečně lidském – se odehrávají příběhy o šikaně ve škole, putování migrantů za novým životem, ale i o krevetě uvařené zaživa, rybě oslněné sluncem nebo keři vytrženém z kořenů a přesazeném do jiného prostředí.
Příběhy o násilí na lidech, zvířatech i rostlinách, které ale většinová společnost přijala jako normu. Koťátková se ji z této komfortní zóny snaží vyvést pomocí interaktivních exponátů i pravidelných performancí, které v rámci výstavy probíhají každý víkend, i edukativních programů pro školy, které se odehrávají přímo uvnitř expozice.
Ačkoli výstava Moje tělo není ostrov není otevřena ještě ani týden, už dokázala vzbudit výrazné reakce. Forbesu se se svými dojmy svěřila například ředitelka Designbloku a agentury Profilmedia Jana Zielinski: „Vybavila se mi hned školní jídelna s dozorem, který hlídá, jestli jsem všechno snědla, hodiny tělocviku, kdy učitelka nutí všechny skákat přes kozu, i když některé holky se strašně bojí, včetně mě, protože ta koza je pro mě strašně vysoko, recitace básní před celou třídou, kdy spolužák koktá a větší utrpení pro něj není. Oprese těla i mysli.“
Zielinski také musela myslet na výstavu Louise Bourgeois The Woven Child v Berlíně, na její špulky s nitěmi vedoucími z těl. „Eva Koťátková nás ale nenechá bloudit a trpět dlouho. Vysílá nás na cestu tělem s mapou a naznačuje možné směry. Prostřednictvím svého obřího díla nás nabádá k vcítění do cizí kůže i k tomu, abychom byli maximálně svobodní v té své,“ dodává.
Někteří zlí jazykové výstavu ve Veletržním paláci popisují jako „recyklát“ – ne ve vztahu k práci Evy Koťátkové, ale spíše k dramaturgii Národní galerie, kterou v sólové prezentaci díla jedné z našich nejvýraznějších umělkyň předběhlo soukromé muzeum v Bordeaux.
Eva Koťátková ale připravila i jeden exponát speciálně pro Národní galerii, a to pro nové prostory na ochozu Veletržního paláce nazvané Atlas (Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění), které slouží veřejnosti zdarma k odpočinku, vzdělávání, práci i workshopům s dětmi. Jde o interaktivní instalaci Neviditelná sbírka, která ukazuje díla z depozitáře i expozic Národní galerie a umožňuje návštěvníkům vytvářet si prostřednictvím jejich zmenšenin vlastní instalace.
Podobný systém použila Koťátková už v instalaci Confessions of a Piping Systém (2019), již má nyní ve své expozici německá galerie Gropius Bau a v jejímž rámci v prosinci a lednu probíhají pravidelné performance.
Když si před patnácti lety Eva Koťátková odnášela Cenu Jindřicha Chalupeckého, zdůvodnila porota její výběr těmito slovy: „Práce Evy Koťátkové je komplexní, pokud jde o média, jež používá. Po obsahové stránce se odvážně vyrovnává s každodenností, tělesným a emocionálním vnímáním prostoru. Její koncepčně založený přístup je plný hravosti a tajuplnosti. Nesamozřejmost všednosti a každodenních předmětů přetváří do performancí a soch.“
Dodnes to vše platí do posledního puntíku, jen s tím rozdílem, že věty už nepopisují začínající absolventku malířského ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy na pražské AVU, ale oblíbenkyni českých i zahraničních sběratelů, která už čtyři roky po sobě vévodí žebříčku komerčně nejúspěšnějších českých umělců narozených po roce 1960 a jejíž díla mají ve sbírkách MoMa v New Yorku i pařížské Centre Georges Pompidou.
Motivací výstavy Evy Koťátkové ale není následný prodej děl – snaží se bořit zažité společenské stereotypy a také zapojit návštěvníky, aby její výstavu dotvořili: „Instalace nabízí anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí a kterou v každodenním životě spoluutváříme svými těly, chováním i příběhy,“ tvrdí autorka s pobídkou, aby návštěvníci využili její dílo ke čtení, snění, odpočinku nebo sdílení svých vlastních příběhů.
Společnost vnímá jako kolektivní tělo, které se potýká s řadou zranění a dlouho neléčených neduhů. Za účelem toho, aby napomohla jejich uzdravení, spoluzaložila před lety neziskovou společnost Institut úzkosti, který pořádá vzdělávací programy, workshopy a diskuse.
