Když vešlo ve známost, že s původním castingem vznikne nový animovaný seriál podle Scotta Pilgrima, mnoho fanoušků se těšilo, že anime rozvede z komiksu to, co hraný film ve své stopáži nemohl stihnout.

Netflixovské zpracování ale jde překvapivě jinou, originální cestou, která si z předlohy bere hodně. Ale odvážně se vydá úplně jiným směrem.

Původní série komiksů se Scottem Pilgrimem, nedospělým zhruba třiadvacetiletým flákačem, který hraje v kanadském Torontu na baskytaru v neúspěšné (ale potenciálně úspěšné) kapele, vycházela tištěně v letech 2004 až 2010.

Šlo o fenomén s desítkami tisíc fanoušků a obdivovatelek, kteří se v titulním hrdinovi našli. Byl to kulturní jev, který v západním komiksovém světě nemá (oproti japonské manze a Marvelovským superhrdinům) moc obdoby. 

Fenomén do jisté míry také poháněný nostalgií po starých videohrách, z nichž Pilgrimovské sešity tehdy vizuálně vycházely. Ale taky z neuchopitelných romantických vztahů, které právě v té době kluci a holky odkojení na těchto hrách o dekádu dříve nově zažívali. 

V dobách její největší slávy se původní látky chopil britský režisér Edgar Wright, který z šesti sešitů stvořil celovečerní snímek Scott Pilgrim proti zbytku světa. Extrémně stylizovanou a videoherní estetikou inspirovanou adaptaci.

Ta se stala kultem pro nespočet mladých lidí včetně mě. Zábavnou, ale trochu bolestnou studií hledání lásky v nudném světě, kde musí vždycky být nějaký prostor pro víc fantazie.

Bylo to ve stejné době, kdy vyšly snímky jako 500 dní se Summer nebo 50/50. Ty byly zase inspirované tituly jako Procitnutí v Garden State či Věčný svit neposkvrněné mysli.

Šlo o nepopsatelnou a specificky hipsterskou estetiku stydlivých kluků doplněnou o dnes vysmívaný kult nedostupné, krásné, ale zvláštní dívky (často) s barevnými vlasy. Ta tehdy hrála prim. A Ramona Flowers z původního komiksu proti roztomile nejistému Scottu Pilgrimovi byla jejím ideálním zpodobněním.

Dnes se tomu říká „manic pixie dream girl“. Tedy pro ztraceného titulního hrdinu žena jako ze sna.

Taková, která sdílí jeho obskurní zájmy a ještě je o trochu dál. Co se tehdy zdálo nevinnou fantazií, se dnes stalo kritizovaným (i trochu šovinistickým) klišé. A tak nové animované zpracování kultovního komiksu Bryana Lee O’Malleyho od Netflixu děj posouvá jinam. 

Místo, aby opakovalo vše, co jsme my fanoušci v komiksu a ve filmu viděli, vyráží hned od konce prvního dílu úplně jiným, nečekaným směrem. Ten ale dává v rámci nastoleného univerza zcela smysl. Příběh na počátku zůstává stejný.

Scott Pilgrim je baskytarista v kapele. Prochází si neukotveným životním obdobím, ve kterém chodí se sedmnáctiletou středoškolačkou (se kterou se ale údajně zatím ani nepolíbil), bydlí u svého gay kamaráda Wallace (Kieran Culkin), tak napůl s jeho souhlasem a přemýšlí, co se sebou. 

Když najednou (doslova) ve snu potká půvabnou Ramonu (Mary Elisabeth Winstead) a o chvíli později na ni narazí v reálném světě. Osud mu tak prý říká, že by se měla stát jeho životní partnerkou. Zajdou spolu na jedno trochu trapné rande. A pak se děj rozvíjí různými způsoby, dokud Scott nezjistí, že Ramona má sedm zlých expřítelů.

No a ty všechny musí nejdřív porazit v pěstním souboji, než s ní může začít opravdu chodit. V původním filmu a sérii komiksů se mohlo jednat o nápaditou, videohrami inspirovanou paralelu s různými traumaty a vzpomínkami, které si v sobě všichni neseme z předešlých vztahů. Přece jen nás výrazně ovlivňuje, kdo nás do romantického života v průběhu času uvedl. 

V novém zpracování se ale s metaforou pracuje lehce současněji, s důrazem na vlastní odpovědnost. A tak na konci prvního dílu Scott Pilgrim jakoby umírá s tím, že jeho potenciální smrt, která je od počátku zpochybňována, se stává předmětem vyšetřování vedené jeho holkou, Ramonou Flowers.

Ta navíc opakovaně zdůrazňuje, že není jeho holkou – byli přece jenom na jednom rande.

Dovoluje to ději prozkoumat podrobněji všechny její předešlé vztahy z jejího pohledu. Proč a jak začaly? A hlavně: co se v nich zvrtlo?

Pokud původní komiks a film byly zábavnými studiemi nedospělých lidí, netflixovské anime jde mnohem dál. Ukazuje, že nejenom Scott, ale i Ramona a spousta z jejích partnerů jednoduše nebyli připravení na to započít opravdu smysluplný a oboustranně naplňující partnerství. Musí si nejprve vyřešit sebe samé.

Předešlé adaptace přikládaly expartnerům pubertální vlastnosti, které se u samotného hrdiny, Scotta, trochu ignorovaly. A proto jsme ho my čtenáři a diváci milovali.

Byl reprezentací našich nejistot a pochybení, ale vždycky byl zároveň k zulíbaní. Nicméně tady se řeže víc do živého, kdy se ukazují i chyby samotné Ramony a pozitivní aspekty všech ex, kteří ji nakonec přes vlastní sobeckost svým vlastním způsobem milovali. 

U toho se ale nezapomíná na to hlavní, proč si fanoušci Scotta Pilgrima zamilovali. Což jsou bez přehánění epické souboje s divokými pěstními výměnami i výkopy do slabých míst. Třetí a čtvrtý díl jsou v tomto nejlepší, protože svou obrazovou bohatostí připomínají samurajská klání od Kurosawy.

Ale ve své hektičnosti ještě mnohem víc evokují ty nejepičtější bitky ze současného anime. Je to určitě citlivá a v mnoha ohledech pro nerozhodnou generaci milovníků přemýšlivá podívaná. Ale dobrou polovinu času zabírají nekompromisní fyzické střety jako z Naruta, kdy pěst střídá výkop. A výkop střídá náraz hlavy o hlavu.

S pomocí parádního hudebního doprovodu tak animovaný Scott Pilgrim přináší i velkou vlnu nostalgie po osmdesátých a devadesátých letech, kterou ale umí zesoučasnit feministickými tématy. I skrz to, že svůj romantický život se Ramona snaží (vtipně těmi bitkami) vyřešit sama.

Scotta k tomu nepotřebuje. Ten slouží spíš jako určitá romantická představa než jako skutečný člověk, čímž zase připomíná femme fatale noirových filmů ze čtyřicátých let. Ostatně s minulostí tohle anime umí pracovat perfektně: vypůjčuje si z různých žánrů, co potřebuje, ale nekopíruje doslovně, pokud to není v rámci srandy. 

Tahle progresivnost ale pro potenciální kritiky není na sílu. Spíš operuje s emancipací hrdinky skrz mužskou směšnost. A to i když hrdinu dlouho miluje. Je to taková parodie na domýšlivost mužů v předešlých vztazích.

Na to, jak si v nich zpětně ve svých hlavách tvoří důležitost. Ale ne nepodobnou obecně nám všem, kteří se vracíme k nepovedeným vztahům se snahou jim porozumět. A i proto tu taková společenská kritika nepůsobí přepáleně. Je spíš na animaci nečekaně uvěřitelná. Vlastně v podobném stylu jako třeba letošní Barbie.

Jenom doplněná o kung-fu, karate, videoherní kličky, výbuchy, slow-motion a záhyby. Ale hlavně o ty nejvíc epické a poutavé střety, jaké by si třeba populární wrestling přál mít. Ninjové, piráti, Hitchcock, horor, soap-opera a 2D flashbacky na staré videohry tu jsou jako doma.

Scott Pilgrim vzlétá není určen dětem, už kvůli několikrát (sic náznaky) zmiňovanému sexu, ale taky kvůli překvapivě zajímavým úvahám o současných podobách lásky. Spíš míří na to vnitřní dítě v dospělých divácích. Protože takhle dobře kombinovat výbušnou akci s intimním vyprávěním o touze a strádání jsme dlouho neviděli ani v hraném díle.

Dvacetiletí ztracenci jsou tu jen zábavným symbolem pro kohokoli, kdo sám v sobě trochu tápe.