Narodil jsem se v roce 1987, tedy pouhé dva roky před vydáním desky Steel Wheels, která je často považována za tu poslední v diskografii Rolling Stones, která za něco stála.
Během mého dospívání, tedy v období, kdy jsem se o jejich hudbu začal zajímat, nevydávali Stouni nic. Na přelomu devadesátých a nultých let sice stále koncertovali, ale materiál z téhle doby byl unavený a slabý.
Ona ani osmdesátá léta nezastihla Stouny v nějakém tvůrčím rozmachu. Již zmíněná deska Steel Wheels byla sice ucházející, kvalit předchozí nahrávky Tattoo You ale rozhodně nedosahovala. Právě Tattoo You z roku 1981 se tak nezřídka zmiňuje jako ta opravdu poslední skvělá deska kapely.
Ve skutečnosti šlo však spíše o dozvuk sedmdesátých let a doznívající disco horečky, kterou se kapele podařilo zachytit a po svém přetavit v něco stále originálního. Celá osmdesátá léta pak byla pro Stouny spíše obdobím zmaru.
Na měnící se dobu už neměli odhodlání ani sílu reagovat. Dokonce jde o jedinou dekádu, během níž kapela začala působit trochu směšně i vizuálně. Pokus naskočit alespoň na trendy v tehdejší módě opravdu nebyl nejlepší nápad.
Fenomén Rolling Stones
Abychom si to tedy na začátek shrnuli – máme tu kapelu, kterou sice titulujeme jako „největší rokenrolová kapela všech dob“, ale ta zároveň přes čtyřicet let nenahrála skvělou desku. A my všichni, kteří jsme se nenarodili ve stejné době jako její členové nebo alespoň o dekádu či maximálně dvě později (to by nám dnes bylo teprve šedesát!), jsme si byli nucení utvořit vztah ke Stounům jako fenoménu doby, kterou nikdo z nás nezažil.
V podobných případech většinou k hudbě přilnete díky svým rodičům. Pokud vám tedy táta pustí Beatles, jste dost možná ztraceni. Já jsem si v dětství naštěstí oblíbil Elvise, rozhodování, do kterého táboru Británie patřím, jsem tedy byl naštěstí ušetřen. Na tu skutečnou vášeň pro Rolling Stones mělo teprve dojít.
V roce 2005 měli Stouni před vydáním své comebackové desky. Čekalo se na ni osm let, což působí jako nic v porovnání s osmnácti lety, které měly přijít poté. Pamatuji se, že deska A Bigger Bang vycházela v září a já celé léto strávil v Čimicích u Toma Komárka, svého tehdejšího kolegy z časopisu Rock & Pop.
V té době zrovna začínal boom YouTube, kde se objevovaly do té doby těžko sehnatelné živé nahrávky všemožných více či méně známých kapel. Pouštěli jsme si vystoupení New York Dolls, Ramones, Iggyho Popa a The Stooges, MC5, Lou Reeda, Richarda Hella a Television nebo třeba Suicide. Tom s nadšením vysvětloval, proč je punk sedmdesátých let z New Yorku mnohem lepší než ten britský. Ale základem všeho byli právě Stouni.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel jedno jejich vystoupení ze začátku sedmdesátých let, kde na kytaru ještě hraje Mick Taylor a které mě naprosto uchvátilo. Dneska ho na YouTube najdete pod názvem King Biscuit Flower Hour Stones a zachycuje kapelu na jejím úplném vrcholu. Stouni nikdy předtím ani potom nezněli lépe.
Pod videem dnes najdete vše vypovídající komentář „tohle je přesně ten důvod, proč děcka v sedmdesátých letech milovala Stouny“. Nejvíce fascinující na tom ale je, že tohle radikální vystoupení se doteď naprosto vzpírá času.
Stejně jako uchvátilo mě v roce 2005, dává vzniknout i dalším generacím posluchačů, jimž bude znít stejně čerstvě a novátorsky. Rolling Stones v období 1967 až 1973 jsou totiž opravdovým vrcholem rocku. Žádná rocková kapela nehrála a taky nevypadala tak dobře jako oni začátkem sedmdesátých let.
Vizuální dojem z kapel bývá pro fanoušky extrémně důležitý, ani já nejsem výjimka. Vždycky jsem měl rád kapely, u nichž jste už podle fotky předem tušili, že budou znít skvěle.
Když jako sotva odrostlé dítě vidíte fotku rozcuchaného, zjevně nevyspalého, pohublého a pobledlého Keitha Richardse, představujete si a tajně doufáte, jak asi taková kapela může znít. A to, co pak uslyšíte, třeba právě na tomhle živáku nebo na deskách jako Exile On Main St. nebo Sticky Fingers, vaše už tak divoké představy ještě bohatě předčí.
To samé ostatně platí i dnes. Málokomu se podařilo zestárnout s takovou grácií jako Jaggerovi s Richardsem.
Další z mnoha věcí Rolling Stones, které jsme si v tom létě 2005 pouštěli, byl i krásný klip k písni Waiting On a Friend z roku 1981. Není to nejtypičtější a zdaleka ani nejlepší píseň kapely, ale představuje archetyp toho, čím pro nás Rollling Stones byli, přitom vtěsnaný do pouhých pár minut.
Klip odstartuje záběrem na předvádění Micka Jaggera, který stojí na schodech před domem, začíná se vrtět do rytmu a převtělovat se do jednoho ze svých mnoha alter eg.
Jako protipól k tomuhle roztomilému šaškování vidíme přicházejícího Keitha Richardse, který vypadá, jako by tři noci nespal a dav, kterým se v ulicích New Yorku začátku osmdesátých let prodírá, snad ani vůbec nevnímá. S cigaretou v ruce, šálou na holé hrudi a potutelným úsměvem si to šine k Jaggerovi, který zatím nervózně postává před skupinkou místních Afroameričanů a vrtí boky.
Po chvíli se Keith konečně připotácí, obejme se s dovádivým Jaggerem a začne se vřele zdravit se skupinkou černochů, která po jeho příchodu značně ožila (což bylo možná tím, že Jagger údajně rád imitoval hlas a přízvuk toho člověka, se kterým se právě bavil, což na obyvatele Harlemu asi úplně nefungovalo).
Pak už se dvojice společně vydává do jakéhosi zaplivaného podniku, kde na baru čeká Ronnie Wood, kytarista, který v kapele už před lety nahradil Micka Taylora. Bubeník Charlie Watts s basákem Billem Wymanem už v baru sedí také a po chvíli se všichni smějí Jaggerovým tanečním kreacím, Charlie s Billem rozpustile, Ron s Keithem spíše výsměšně.
Celá kapela v klipu působí jako velmi zvláštně fungující organismus, trochu jako gang, který sice občas společně funguje, ale jsou z něj jasně pozorovatelné animozity.
Charlie se vždy dobrou náladou, otrávený Keith, který na natáčení klipu přišel se zjevnou kocovinou, natáčení ho nebaví a těší se jen na svého kumpána Rona a v neposlední řadě Jagger, který celý klip odtáhne, vrtí se, kroutí boky a předvádí se před lidmi, kteří už mají jeho přetvařování se drahnou dobu dost a nefunguje na ně.
A přesto nebo snad právě proto, dohromady klip funguje skvěle. Píseň o přátelství, které může být v průběhu času všelijak pokroucené, ale jeho základní síla se nemění. Aneb z Micka si můžeme dělat srandu jen my. Kdyby to zkusil někdo jiný, se zlou potáže.
Od sedmdesátých let do současnosti
Hudební novinář a spisovatel Nick Kent byl ze všech lidí, kteří kdy o kapele psali, samotnému dění asi vůbec nejblíž. Není tedy divu, že většina reportáží ze sedmdesátých let, které mají největší hodnotu a o kapele zvládnou říct i něco, co je na první pohled skryté nebo možná spíše kapelou dobře utajované, pochází od něho.
Kent se narodil v roce 1951. Začátkem sedmdesátých let, tedy v době, kdy byl příběh Rolling Stones nejzajímavější, mu bylo kolem dvaceti let, byl plný entuziasmu a kapela ho několikrát ráda vzala mezi sebe, i když články, které o nich pak vycházely, nebyly zdaleka jen oslavným PR.
Základním dílem jeho psaní o Rolling Stones je reportáž, která pak vyšla i v knize The Dark Stuff (v češtině vyšlo pod názvem Těžkej nářez, překlad knihy byl bohužel dost tristní). Popisuje v ní hédonistické, ale ruku v ruce s tím jdoucí temné a nihilistické období jejich vrcholné slávy, s níž si ale Stouni nedokázali moc dobře poradit.
Jagger s Richardsem zde působí svou slávou opojení, pod vlivem drog už i odstřižení od obyčejné reality, žijící ze dne na den svůj tehdejší sen, který se pomalu stává noční můrou.
Ale nejsou to nakonec oni dva, kdo dopadnou špatně, stejně jak třeba David Bowie, když byl na konci svých sil, se totiž dokážou vždy obdivuhodně zvednout, odpočinout si na čas od destruktivního životního stylu a opět fungovat „normálně“.
Jsou to lidé kolem nich, kteří tohle nezvládají, ať už je to přehršel drog, odcizení od normálního světa, pocit, že nikam vlastně nepatří, nebo cokoli jiného, co zapříčiní jejich pozvolný rozklad osobnosti a často i smrt. Jaggera s Richardsem jako by se tohle nikdy netýkalo.
Ano, Keith Richards se bojí, když se dozví, že se předávkoval a zemřel jeho dlouholetý přítel Gram Parsons (který měl obrovský vliv na zvuk Exile On Main St., byť na ní nehrál). Ale je to strach právě z toho, aby se mu něco podobného nestalo taky, podle kterého se záhy zařídí.
Zažitá představa o Rolling Stones jako o lidech, kteří žili ten nejdivočejší možný rokenrolový život, nějakým zázrakem ho přežili, a na sklonku osmdesáti let ještě k tomu vydávají novu desku, je tudíž velmi mylná. Jagger s Richardsem byli vždy velmi cílevědomí lidé, kteří se vždy měli natolik rádi, až je tenhle pro někoho možná až nezdravý narcisismus nakonec vždy zachránil.
Byli to vždycky ti, kteří se pohybovali kolem nich, s utkvělou naivní představou „budeme dělat to samé co Rolling Stones, a budeme tak stejně cool, jako oni“, kteří dopadli špatně. Tohle vnímání sama sebe, vstříc možné náruči smrti, jako někoho, koho se to vlastně vůbec netýká, se Rolling Stones drží dodnes.
V aktuálním čísle britského hudebního časopisu Mojo odpovídá Jagger na otázku, zda bude jejich nová deska tou poslední, takhle: „Samozřejmě si teď můžeme dát drink a potom, co vyjdeme z hospody, tak nás může srazit autobus a bude konec, ale takhle o tom nejde přemýšlet. Doufám, že to naše poslední deska není.“ Najděte jiného osmdesátníka, který o své smrti v tomhle věku přemýšlí tak, že by ji mohla zavinit snad leda srážka s autobusem.
Nová deska Rolling Stones se jmenuje Hackney Diamonds a vyšla v pátek 20. října. Již zmíněný Nick Kent to vyřešil šalamounsky a rozhodl se, pro zářijové vydání francouzské mutace časopisu Rolling Stone, raději o nové desce neříct nic.
Místo toho sepsal svou už několikátou vzpomínku na začátek sedmdesátých let. „Na sedmdesátá léta se Stouni připravili tím, že se obklopili skutečným týmem snů: již v roce 1968 dal producent Jimmy Miller jejich studiovým nahrávkám charakteristický groove a hned následující rok se ke skupině připojil plachý Mick Taylor, který ve věku pouhých devatenácti let vyniká svými vytříbenými sóly,“ vzpomíná Kent.
„V roce 1970 pak jejich řady posílil ještě texaský saxofonista Bobby Keys a trumpetista Jim Price, kteří naživo posunuli kapelu do úplně jiných dimenzí. Totéž platí pro renomovaného klavíristu Nickyho Hopkinse, který se připojil v roce 1971. Jinými slovy, Stouni se na počátku sedmdesátých let totálně proměnili, z kvintetu mrzutých mladíků se stala impozantní miniaturní armáda,“ dodává ještě Nick Kent.
Jde o období, které je navíc velmi vděčné i na všemožné více či méně uvěřitelné historky, takže se mu asi nelze divit.
Přitom Kent byl jeden z těch mála lidí, kteří kapelu i začátkem devadesátých let obhajovali před většinou ostatních novinářů, jež si už tehdy z jejich nikdy nekončícího stařeckého turné s gustem utahovali. Říkal jim tehdy, že i když on sám kapelu viděl hrát už koncem šedesátých let, současné koncerty jsou leckdy mnohem lepší, než byly kdy dřív (jistě i díky zmírněné intoxikaci celé kapely).
Je pravda, že schopnost adaptovat se do nových dekád, šla Rolling Stones naživo vždycky o poznání lépe než ve studiu. Stejně tak jako vždy ustáli své personální změny, na období s Brianem Jonesem se sice pořád vzpomíná s nostalgií a je vděčným námětem spousty knih, ale těžko může někdo popřít, že vrchol kapely přišel co do jejího zvuku až později, kdy v ní hrál Mick Taylor.
Když ho nahradil Ronnie Wood, ustáli to Rolling Stones také, své kytarové schopnosti z The Faces v kapele sice trochu upozadil, ale zase byl jedna ruka s Keithem a jejich kamarádství bylo krásně slyšet i na pódiu (i když se tehdy posměšně psalo, že „Taylor byl lepší kytarista, ale Wood znal více vtipů“). Nepřekvapí tedy, že i nedávná smrt bubeníka Charlieho Wattse se nakonec pro fungování kapely nezdá tak kritická.
Nová hudba po osmnácti letech
Kacířsky řečeno, je to dost možná právě naopak. Nový bubeník kapely Steve Jordan totiž zdá se Stounům nabídl potřebný drive. Jordan navíc bubnuje úplně jiným stylem než nebožtík Watts. Neříkám, že lepším, to pomalu ani není možné, ale nabízí kapele něco trochu jiného.
Charlie Watts byl velký obdivovatel starých jazzových nahrávek a jeho styl rytmu byl pro rockovou kapelu velmi ojedinělý. Bubnoval jakoby bez námahy, profesorky a střídmě, často to dokonce vypadalo, jako kdyby čekal na Keithovu kytaru a řídil se až podle ní.
Jordan má mnohem typičtější, živelný bubenický rytmus, který se bez ustání valí dopředu. A přesně tohle podle mého Rolling Stones potřebovali. Zbývalo najít nového, pokud možno mladého producenta, který by chápal klasický zvuk kapely, ale nesnažil se ho pouze reprodukovat.
Andrew Watt, musím uznat, není můj nejoblíbenější současný producent. V posledních letech se stal velmi trendy a vyhledávaným právě u stárnoucích rockerů, kteří nějak potřebovali osvěžit svůj zvuk.
Watt je producent současného mainstreamového popu a r’n’b, ale zároveň je i velkým fanouškem rocku sedmdesátých let, tudíž se od Cardi B, Duy Lipa a podobných ledabyle dostal k produkování Ozzyho Osbourna, Iggyho Popa či Paula McCartneyho.
Právě poslední z jmenovaných doporučil Jaggerovi Watta jak někoho, kdo by mohl kapelu nakopnout. Několik posledních desek Stounů totiž nedoplatilo jen na tvůrčí krizi v kapele, ale i na unylou produkci a moc na jistotu sázící produkci Dona Wase, který z kapely od roku 1994 dělal spíše její tribute band či karaoke verzi než cokoli alespoň vzdáleně blížící se současnosti.
Nový producent Andrew Watt se rád ohání termíny jako „syrovost“ a „špína“, což je nutné brát s rezervou. Nezapomínejme, že to jsou slova člověka s několika Grammy a Justinem Bieberem ve svém CV. Zatímco nová deska Iggyho Popa, kterou produkoval, zněla jako poměrně trapné pokoušení se o návrat k drsným kořenům (přitom připomínala spíše zoufalé comebackové desky The Stooges), u Rolling Stones vše funguje o poznání lépe.
První singl z desky, píseň Angry, je sice projetý ohavným autotunem a začne pořádně fungovat až v závěru, předtím připomíná spíše zaměnitelný rock z rádiových playlistů, které nemají hlavně nikoho urazit.
Celá deska ale funguje o poznání lépe a je vidět, že ji dělal někdo, kdo sice ke kapele chová opravdovou lásku, ale zároveň netrpí přehnanou úctou. Byl to právě producent Watt, který do studia dovedl hosty typu Paul McCartney, Stewie Wonder, Elton John či Lady Gaga, což na první pohled působí poměrně rušivě, ale opak je pravdou. Buď byste hosty v písni ani nepoznali, nebo jsou jejich přirozenou součástí a nijak nevyčnívají.
Je samozřejmě přehnané tvrdit, že na Sweet Sounds of Diamond připomíná Lady Gaga zpěvačku Marry Clayton a jednu z klasických písní Stounů Gimme Shelter. Stejně tak jsou nesmyslná všechna ta porovnávání s Exile on Main St., asi nejlepší deskou Rolling Stones vůbec.
Ale už jen na tom, že se někteří recenzenti nadchnou a píšou cosi o „záchraně rocku“ či o nejlepší desce kapely „za padesát let“, je něco sympatického. Byť je to samozřejmě i trochu směšné a zapříčiněné především přehnaným nadšením z první nové hudby po skoro dvaceti letech, která navíc nezní zdaleka tak špatně, jak by mohla.
Obzvlášť první strana desky je velmi silná, od druhé písně Get Close (typický riff Richardse) po šestou Dreamy Skies (s překrásnou slide kytarou Rona Wooda), jde opravdu o nejsilnější materiál kapely minimálně od už zmíněné desky Steel Wheels.
Ze všeho nejvíce působí Hackney Diamonds jako sólo projekt Jaggera s mladým entuziastickým producentem. Nejen z desky, ale i z rozhovorů k ní je cítit, že právě Jagger byl hnacím motorem všeho a Richards s Woodem byli do nahrávání skladeb (z nich většinu napsal právě Jagger) spíše trochu nuceni.
Píseň Whole Wide World nabízí zcela typický songwriting Jaggera, který by asi na své sólové desce zněl o poznání více pop-rockově, a tedy hůře.
Tklivé písně typu Depending On You i rozzuřené výkřiky na Live By The Sword zase ze všeho nejvíc působí jako taková o poznání méně vtipná variace na desku One Day It Will Please Us to Remember Even This, desku, se kterou se v roce 2006 po dvaatřiceti letech (!) vrátili New York Dolls. Kapela, která byla během sedmdesátých let zjednodušeně popisována jako americká odpověď právě na Stouny.
Začátkem druhé strany ztrácí deska trochu dech (byť je hraní Charlieho Wattse na Mess It Up, jedné z dvou písní, kde figuruje, klasicky výborné), ale poslední tři písně, balada Keitha Richardse Tell Me Straight, už zmíněný gospel s Lady Gaga a Steviem Wonderem a závěrečný akustický cover písně od Muddy Waterse (láska k němu před více než šedesáti lety stála za seznámením se Jaggera s Richardsem a vznikem kapely), nabízí důstojný závěr.
Nejlepší záležitostí na desce je ale její čtvrtá píseň, u které jsem si v první chvíli myslel, že jsem si omylem pustil nějaký b-singl od Ramones nebo něco z období ranných devadesátých let od Iggyho Popa.
Splašená, frenetická, dopředu se valící Bite My Head Off připomíná spíše nějaký zapomenutý proto-punkový klenot než Rolling Stones v roce 2023 a je o to vtipnější, že právě na téhle skladbě hostuje na basu Paul McCartney.
Kdyby byla Hackney Diamonds rozlučkovou deskou Rolling Stones, půjde o hezký konec příběhu. Není to taková rána závěrem, jako když vydal David Bowie Blackstar nebo Leonard Cohen You Want It Darker, ale od roku 1981 Rolling Stones opravdu nevydali o tolik moc lepších nahrávek.
A už jen to, že v roce 2023 vyjde nová deska Rolling Stones, která se nejenže dá doposlouchat, ale je i lepší než většina jejich desek za několik dekád, je vlastně zázrak.
Znovu si pouštím své oblíbené živáky, hledám ve své sbírce vinyl Exile on Main St., Sticky Fingers, Goats Head Soup nebo Let It Bleed, listuju si knihami Nicka Kenta a Stanleyho Bootha. A cítím se hned jako teenager!
Pokud tahle energie proudí i nazpátky, vysvětlovalo by to leccos.
